Psalo se září, roku 1622. V pražském Klementinu na následky tohoto zranění umírá alchymista, farmakolog a botanik, Jakub Horčický z Tepence. Jezuitům odkazuje značnou finanční částku, a místo posledního odpočinku nalezne v kryptě kostela Nejsvětějšího Salvátora. Zde se pohřbívali jenom lidé významní a pan Horčický k nim nepochybně patřil.
Narodil se v Českém Krumlově, roku 1575. Rodina byla chudá a tak práce kuchařského pomocníka, v jezuitském semináři, byla více než žádoucí. Jezuité nebyli jen bigotní fanatici čistoty víry, jak nám líčí Jiráskovy knihy. Byli cílevědomí, to ano. Panovala mezi nimi subordinace? Samozřejmě. Byli to však lidé velmi vzdělaní, kteří si vzdělání uměli i vážit.
Chlapec Horčický měl štěstí. Byl nadaný a zvídavý a jezuité si ho povšimli. Umožnili mu vystudovat jejich seminář, a potom i filozofii a chemii na univerzitě v Klementinu. Kupodivu po něm nepožadovali, aby se stal členem řádu Tovaryšstva Ježíšova, takže mladý Horčický mohl užívat života plnými doušky. Byl zřejmě i dobrý organizátor, proto mu jezuité v roce 1600 svěřili funkci správce koleje. v Jindřichově Hradci. Následujících osm let bylo rozhodujících. Horčický neuvěřitelně zbohatl na prodeji jakéhosi lektvaru, s názvem Aqua Sinapis. Kde ho vzal? Jak na tento lék přišel. Vlastním bádáním?
Nabízí se velice zajímavá možnost. V té samé době Petr Vok prodává Český Krumlov císaři a veškeré sbírky, včetně bohaté knihovny, se stěhují na Třeboň. Celou tuto akci organizoval knihovník a kronikář Rožmberků, Václav Březan. Pánové Horčický i Březan se nesporně dobře znali, a ctižádostivý Horčický ucítil příležitost. Možná to byl opožděný plat pro pana Březana, možná jen využití zmatků při stěhování.
Jistý rukopis, který dnes známe jako rukopis Voynichův se odstěhoval do Jindřichova Hradce a váček s penězi do kapsy pana kronikáře. Koneckonců, Horčického podpis byl na tomto záhadné rukopisu, pod ultrafialovým světlem, nalezen. Možná se mu podařilo jeho tajemství rozluštit. V roce 1608 vyléčil císaře Rudolfa II. z neznámé nemoci a vděčný císař jej jmenoval nejen svým osobním lékařem, ale povýšil i do šlechtického stavu, s přídomkem, z Tepence.
Časy císaře, který miloval umění, skončily. Nastala doba náboženských třenic a nesvárů. Horčický, jako správce mělnického panství, a horlivý katolík, je nekompromisní, a poddaní ho nenávidí. Následuje defenestrace a stavidla se protrhnou. Dav se vrhá na jeho dům a nemilosrdně ho vyrabuje. Horčický se ocitá ve vazbě a jen díky tomu, že byl vyměněn za doktora Jessenia, který byl ve vězení ve Vídni, unikne smrti.
Po bitvě na Bílé hoře se Horčický vrátil na svoje panství. Majetku ani funkcí si ale příliš neužil. Osud rozhodl jinak a jeho život skončil na dlažbě mělnického náměstí. Otázka zůstává. Dokázal přečíst Voynichův manuskript, nebo ne?
