Nic není černé ani bílé. Stěhování národů si nesmíme představovat jako masy lidí, táhnoucí krajinou. Bylo to spíš jakési nenápadné prolínání jednotlivých skupin obyvatelstva. Zkrátka v jedné vsi uspořádali svatbu a ve druhé se pobodali noži. Byla to událost, která trvala desítky let, a Keltové se smísili s Germány, a ti zase se Slovany. V každém z nás koluje kapička krve, která není slovanská, ať se nám to líbí nebo ne. Zde, v Čechách, se však stalo cosi, nad čím mudrují historici už řadu desetiletí.
Stojíme rozkročeni mezi dvěma světy. Světem západního křesťanství a racionality a světem východního křesťanství a mysticismu. Čechům se předhazuje, že jsou ateisté, patříme prý mezi nejateističtější národ v Evropě. Bylo by dobré si nejdříve vysvětlit význam toho slova, než ho začneme opakovat. Být ateista, znamená nevěřit v Boha či v jiné bytosti nemateriální povahy. Ale takový člověk neexistuje. Každý v něco věří. V sílu a magii přírody, například. Voda, Země, Slunce, to jsou přeci také bohové. Existovali, existují a budou existovat. Přesahují nás. Takoví lidé však nejsou ateisté, ale pohané, řečeno křesťanskou terminologií.
Jsou země, kde se o existenci Boha nepochybuje a kdo o ní pochybuje, pozná ho velice záhy na vlastní oči. Jsou země, kde se uvažuje pragmaticky a Bůh je jenom v nedělní škole. Vše se dá vysvětlit, vše se dá vypočítat a není třeba se zabývat spiritualitou a jinými pavědami. Křesťanství se pevně usadilo v sedle a nepochybovalo se o něm. Dnes se nevěří ničemu a to, co vypadlo pevné jako skála, se začíná velice rychle drolit. V Čechách je to opravdu jinak.
Já osobně si myslím, že na rozdíl od zemí na západ od Aše, kde mysticismus zmizel pod údery vědeckého poznání, zde v Čechách ten boj mezi pohanstvím a křesťanstvím pokračuje dosud. Neskončil ve středověku. Ani Metoděj, ani svatý Vojtěch či Václav na tom nic nezměnili. Ani násilím vnucená víra v cokoliv. V každé vesničce nalezneme kostelík. Krásné a líbezné české baroko, a přímo bytostně cítíme, že jsme zde doma. Jenže tento pocit něčeho vyššího se nás drží stále. Je naší součástí. V lese, na polní cestě, pod hvězdnatou oblohou, u planoucího ohně, před kameny, které vztyčili naši dávní předkové. Tady jsme doma.
