Vaše dílny v mezigeneračním centru navštěvují dospělí a děti, které mají problémy s komunikací. Jednou za čtrnáct dnů pracujete s dospělými, převážně staršími lidmi, jednou za čtrnáct dnů s dětmi. Je v tom rozdíl?
Určitě. Dětem, které navštěvují mateřskou školu Julinka a jsou tudíž ve školkovém věku, je třeba víc pomáhat. U dospělých je to různé, někteří mají vysoké stádium onemocnění, které působí problémy s komunikací a pamětí, a je třeba jim také hodně pomoci, jiní – i přes různé potíže – jsou velmi šikovní. Každopádně myslím, že většina lidí se na keramiku těší, přičemž ze začátku k ní měli hlavně pánové despekt.
Když se jim ale podařilo vyrobit svůj první hrnek, despekt přešel…
Ano. A jsem ráda. Výrobek vždy děláme postupně. Nejprve hrneček nebo jiný předmět vyrobíme, odnesu jej domů vypálit, příště přinesu vypálený, dekorujeme a nabarvujeme, opět jej donesu domů, přeliji průhlednou glazurou, vypálím znovu, a příště už přinesu hotový výrobek.
Co všechno vyrábíte?
Klienti se podílejí na výběru toho, co chtějí, co jim třeba chybí v domácnosti, protože děláme i užitkovou keramiku, nejen hezkou. Různé misky, mýdlenky či třeba talířky, které si pak klienti vezmou domů. O Vánocích je na místních trzích stánek, kde nabízíme ozdobičky, zvonečky, letos budeme dělat mýdlenky s kalíškem na kartáčky. Zkrátka všechno možné. Jedna klientka přinesla třeba krouhátko na česnek, které jsme podle vzoru vyráběli.
Děti se také podílejí na výběru toho, co budou vyrábět?
Dětem vždy něco vymyslím a jsou spokojené. Děláme mističky, příšerky, jednodušší hrnečky, různá zvířátka, vykrajované věci na Vánoce nebo Velikonoce, třeba beránka, ježečky na párátka a podobně. Zkrátka něco, co zvládnou.
Vidíte pokrok?
Dost se to tady střídá, u dospělých i u dětí, které odrostou a jdou do školy. U těch, co vyrábějí druhým či třetím rokem, jsou ale pokroky znát, to ano.
Kde čerpáte nápady?
Něco vymýšlím nebo se inspiruju na různých serverech. Většinou udělám vzorek, aby děti i senioři viděli, jak to může ve finále vypadat.
Jak jste se ke keramice dostala?
Před asi pětadvaceti lety jsem začala chodit do kroužku, s kamarádkou nás to chytlo, obě jsme si pořídily domů dílnu, léta jsem to měla jako koníčka, sešly jsme se s tchýní u lahvinky, povídaly si a plácaly, obšťastňovaly jsme tím všechny naše známé. Bylo to pro radost. Před pěti lety jsem ale přišla o práci stavařky v rodinné firmě, zabývající se letišti. Kamarádka, která pořádala jarmarky, mě donutila, abych něco vyrobila něco a zkusila to prodat. Zjistila jsem, že se to prodává, tak jsem se do toho pustila naplno. Zároveň jsem absolvovala týdenní kursy, kdy je člověk mimo domov a chodí do školy od rána do odpoledne.
To jste dobrá!
Dneska jedu na živnost, jezdím sem, doma mám odpoledne už docela obsazené kursy a od letoška začínám jezdit i do Montessori školy v Modřanech. Za pět let se to neuvěřitelně rozjelo, nabízí se mi i velké nabídky, dobře se prodává také na trzích.
Takže všechno špatné pro něco dobré – přišla jste o práci a nyní děláte to, co vás baví…
Přesně tak. Živím se svým koníčkem.
