Pomocí výuky balkánských písní předává zpěvačka a pianistka Aida Mujačič své prožitky z války, které jako dítě zažila v bývalé Jugoslávii. Její vystoupení se nedávno (kvůli tehdejším proticovidovým opatřením online) uskutečnilo v Libčicích, na festivalu Otevřená zahrada.
„Festival se konal na zahradě, v rámci mého programu zazněly písně z Bosny a Hercegoviny, přičemž workshop byl posunutý na podzim,“ uvedla Aida Mujačič pro Náš REGION. Při workshopu Můžeme hrát spolu, který pořádá po celé republice, se děti i dospělí naučí dvě až tři bosenské písně ovlivněné židovskou kulturou, dozvědí se něco o jejich historii i současnosti, různé historické milníky jsou tím pádem podány záživnou formou, kdy je prostor jak pro faktografii, tak pro emoce. Podle slov muzejního pedagoga Pavla Straky, který působí v Památníku Terezín a s Aidou Mujačič spolupracuje, by taková forma, která by měla být i mezipředmětová, byla přínosem také při běžné školní výuce. „Zatím to jsou ale jen výjimky,“ povzdychl si.
Útrapy lidí dělí stovky let
Aida Mujačič přes klasické školení získané v rodné Bosně a Hercegovině prošla transformací svých zájmů do oblasti tradiční hudby rodné vlasti (věnuje se písním pravoslavným muslimským i katolickým, představuje i repertoár sefardských Židů, zpívaných ve středověké španělštině), představuje moderní přístupy k wordmusic a jazzu. Válečný konflikt zažila v 90. letech v městě Tuzla (dnešní Bosna a Hercegovina). S útrapami lidí, kteří musí odněkud někam prchat, seznamuje děti různého věku i dospělé především na dvou písních. „Na prvé z nich – židovské písni v jazyce latino (staré španělštině) vysvětluje, jak se Židé po vyhnání v 15. století španělskou královnou dostali ze Španělska na Balkán, na druhé pak to, proč vedle sebe v Bosně žijí katolíci, pravoslavní, muslimové a evangelíci a všichni mluví stejným či podobným jazykem,“ přiblížil Pavel Straka. Odkazuje tedy na dvě události, které od sebe sice dělí několik stovek let, ale kdy lidský úděl je stále stejný – lidé se kvůli náboženství či národnosti snaží zachránit holý život.
Nic není samozřejmé – hračky ani svoboda
„Při workshopech si uvědomuji, jak moje dětská zkušenost je jiná než dětí, kterým se tyto prožitky pokouším předat. Když jsem byla v jejich věku, zažívala jsem jinou současnost, snažím se jim proto připomenout, že nic není samozřejmé – jídlo, pití, hračky ani svoboda, mešita nebo kostel,“ uvedla Aida Mujačič. Setkává se to s ohlasem. Děti jsou totiž vtažené do děje. Stojí v kruhu, drží se kolem pasu, naladí se se na jednu vlnu, stávají se součástí příběhu. Zpěvačka si s dětmi i povídá. Odpovídá třeba na otázky, jak se ve válce chovali psi, které mnohé z nich mají doma. Vzpomíná, jak se pes schoval pod auto, než zazněl výstřel, nebo jak před válkou zmizely ptačí zpěvy. Zvířata dokážou vycítit, co přichází. „Neučím jen já děti, mnohé se učím i já od nich,“ zdůraznila.
Hledat to, co spojuje, nikoli rozděluje
Její program (nejen pro děti) stojí i na jiných písních. Ráda totiž nachází ty neobjevené, respektive ony si nacházejí ji. V rámci workshopů se děti i dospělí nejdřív dvě až tři písně naučí, poté si je společně zazpívají. Mnohdy následuje koncert. „Vybírám písně, které mi osobně něco říkají. Zajímá mě, co daná píseň musela prožít, aby žila dodneška. Ráda tvořím hudbu v synagogách, v prostoru, kde lidi zapojuji jako hudební nástroj,“ vysvětlila. „Je důležité hledat to, co nás spojuje, ne to, co rozděluje, to můžeme najít vždy, ale k ničemu dobrému to nevede,“ dodala. Jako muzikoložka se zabývá výzkumy Ludvíka Kuby, který mapoval mimo jiné právě hudbu bosenského regionu. „Během semináře účastníci zjistí, že balkánská – zdánlivě těžká – rytmika se dá velmi snadno naučit hrou na vlastní tělo,“ uvedl Pavel Straka. Když se podívá do zpěvaččina diáře, plní se zdárně – v září ji kupříkladu čeká vystoupení v synagoze ve Strančicích, kde se narodil Emil Kolben, který byl coby starý člověk přesunut do terezínského ghetta.
Příběh života v krychli a šicího stroje
„Kromě hudby se Aida Mujačič zabývá také divadlem, je autorkou a režisérkou představení Druhá kůže. Také se snaží propojovat různé druhy umění s prostorem a místem, ve kterém se hraje, s důrazem na ekologická a environmentální témata. Kromě toho nachystala program pro klavír s melodiemi Karla Reinera, vězně Terezína, kde připravil hudbu k představení hry Esther. Podobné koncerty proběhy v synagogách v Úštěku, Krnově, Březnici, Děčíně či Třebíči,“ vyjmenoval Pavel Straka další činnost zpěvačky. Aida Mujačič nastínila obsah představení Druhá kůže: je o ženách žijících v krychli a o šicím stroji. Končí izolací, kdy každá žije ve své bublině, přičemž začnou šít jedna pro druhou. Kdo by měl pocit, že představení bylo inspirováno lockdownem a šitím roušek, netrefil by se. Naopak – je až symbolicky mrazivé, že představení tomu všemu o pár měsíců předcházelo.
