Takový byl osud umělců, kteří poslušně nezobali z ruky. Starší generace si na to ještě dobře pamatuje. Podobný osud by zřejmě čekal i zpěváka protestsongů dvou generací, Karla Kryla. Jeho písničky, gramofonové desky, nahrávky na pásky magnetofonů, se velice brzy staly relikviemi, které se nepůjčovaly, o kterých se příliš nemluvilo, a které jsme poslouchali raději se sluchátky na uších.
Karel Kryl odešel z Československa za minutu dvanáct, na konci léta 1969. Zúčastnil se hudebního festivalu na hradu Waldecku, a rozhodl se v Německu zůstat. Přesněji v Německé spolkové republice.
Bylo mu jistě těžko, ale svoboda pro něj měla cenu nejvyšší. Pro umělce je to hodnota naprosto nezastupitelná. Zde žil, pracoval a tvořil dvacet let, ale československého občanství se nevzdal a o německé nepožádal.
Pak přišel listopad 1989. Pánové v civilu, kteří dříve nespouštěli režimu nepohodlné osoby z očí, zmizeli. Zmizeli z chodníků, ale ne z veřejného života. Ocitli se například ve správních radách leckteré fabriky a s ústy plnými demokracie, začali vychovávat lidi, které dříve za totéž šikanovali. Inu, silné žaludky se nezapřou. Svědomí? Kdo ho potřebuje?
Vrátil se plný ideálů a nadějí. Dvacet let života v demokratické společnosti však vymazalo některé vzpomínky, a hlavně znalost povahy lidí země, do které se vracel. Stále ho ještě měli rádi, byl ikonou, celebritou a nová politická garnitura se s ním ráda dávala fotografovat, ukazovala se na veřejnosti, média žádala o rozhovor.
Jistota, že konečně vstupuje do země, kde platí dané slovo, kde konečně nebude my, a oni, mu vydržela jen několik kratičkých let. Z kdysi šikanovaných a pronásledovaných lidí se brzy stala smetánka, která záhy přestala mít chuť paktovat se s podhradím. Ti, kteří odmítali být takoví, brzy prohlédli a stáhli se do ústraní.
Karel Kryl příliš důvěřoval lidem. Ideologický bůh byl nahrazen bohem mamonu. Dělají si nové bohy, dle svého pohodlí, koho včera oběsili, k tomu se dnes modlí. To řekl kdysi Karel Havlíček Borovský. Jak nadčasové a trvale platné. Až příliš dobře tím vystihl situaci v Československu, po roce 1989. Moc bývá opojná a málokdo jí dokáže odolat. Ulice se opět vyprázdnily. Nevyčnívat, mít své jisté, neprovokovat. To lidé už uměli, nemuseli se to příliš dlouho znovu učit.
Karel Kryl takový být neuměl. Vždy říkal to, co si myslel a začal novým pánům vadit. Z jeho písniček opět brněly uši. Už však nebyl zapotřebí. Mouřenín splnil svoji roli, mouřenín může jít. Dávno si s ním politici nepodávají ruce na veřejnosti. Revoluce skončila, zapomeňte. Nyní je zapotřebí mít klid na práci. Karel Kryl zemřel 3. 3. 1994, a mnoha lidem, kteří se v politice naparují dodnes, se ulevilo. Přinesli věnce, poplakali. Tak jako v té písni O neznámém vojínu.
