Michal Suchánek se poprvé ujal režie celovečerního filmu, do kterého získal největší české hvězdy včetně Karla Rodena, Jiřího Langmajera nebo Táni Dykové.
Příběh setkání bývalých spolužáků vychází ze stejnojmenné divadelní hry, která měla v roce 2013 premiéru v pražském Divadle Broadway. Hodnocení hry se příliš neliší od hodnocení filmu, který na Česko-Slovenské filmové databázi získal okolo 30 procent. Podle některých názorů jde o nenáročnou až fekální komedii, u které ale diváka místy zamrazí a ještě dlouho ji potom nemůže dostat z hlavy. Kdo má rád Suchánkovy fóry, pobaví se určitě i u tohoto filmu, kdo ho nemusí, ten to ani po shlédnutí Večírku nezlomí. Jak se Suchánkovi a Dykové film točil?
Nejste režisér, jak jste našel k natočení celovečeního filmu odvahu?
Celý život se do toho nějak přimotávám. I když zatím ne k takhle dlouhým věcem, ale u svých textů jsem se do všeho vždycky montoval. A tohle bylo asi takové vyústění toho všeho. Když je napadlo, že by se mohl natočit tenhle můj scénář, tak asi pro všechny bylo nejvýhodnější, abych to udělal já, protože to prostě znám.
Poslední dobou si hodně autorů scénáře nebo knižní předlohy – například Patrik Hartl, Petr Kolečko, nebo Vincent Navrátil – kteří nejsou režiséři, točí svoje věci sami…
Nevím, jestli by Hartl chtěl režírovat text Kolečka nebo Kolečko můj. Myslím si, že v tom není nějak extra ambice režijní, ale snaha dovést ten svůj text k dokonalosti z pohledu autora.
Že ten příběh vyprávějí jako režiséři, protože teď je víc doba filmová než knížková?
Ten příběh znají, protože ho psali, a teď mají možnost ho i vizualizovat.
Ve vašem filmu hrajou herecké hvězdy jako Karel Roden nebo Jiří Langmajer. Nebylo pro vás těžké zjednat si na place autoritu, když nejste režisér?
To byste se musela zeptat jich. Ale já jsem to nepocítil. Vzhledem k tomu, že mě už nějakou dobu znají a vědí, že – jak už jsem říkal – se do všeho montuju. A myslím si taky, že pochopili, že jsem si nebyl nejistý. A tady až na výjimky jsem věděl, co chci. To je asi taky ubezpečovalo o nějaké autoritě. Ale to si úplně netroufám hodnotit.
Ten film je dle vašich slov tragikomickou výpovědí o nás. Asi to má každý z filmu pochopit sám, ale chtěl byste k tomu ještě něco říct, něco dovysvětlit?
Myslím, že ne. Já to celý život mám tak, že nic vlastně dovysvětlovat nechci. Já si prostě dělám srandu z toho, jak lidi používají prázdný věty a vůbec to nevědí. Nebo že se tady snažíme tvářit, že jsme v nějakých mantinelech, ale pak to sprostý slovo stejně padne, protože to takhle v určitý sociální skupině prostě je.
Když už jsme u toho nekorektního humoru….
Víte, ono asi to málo lidí chytne, ale tam je v jedné větě celý můj přístup ke všemu i ke svému životu. Jak tam Roden říká, že tam jede ze slušnosti, a ten druhý se ho ptá, co je to vlastně slušnost, a on mu odpovídá to a to. A pak Roden dodá: „Vždyť je to do prdele jedno!“ A ten druhý řekne: „Teď jsi řek´ prdel. Aha, a to neni slušný. Takže jaká slušnost?“
To byl silný moment. Že neslušný nebo slušný není o slovech ale o chování?
Ano. Že ten idiot to pochopí tak, že když řekl slovo „prdel“, takže není slušný. Ale to že, se dělá něco jenom proto, aby něco splnilo… Pro mě je těžké o tom mluvit, protože nejsem dost chytrý na to, abych to uměl formulovat…
Myslíte, že bude váš film diváky provokovat? Tušíte, jaké na něj budou reakce?
To vůbec nevím. Samozřejmě, že bych přál té společnosti, aby jim na to lidi chodili, protože do toho investovali peníze a čas. Přál bych to i hercům, kteří v něm hráli. A upřímně, i mně by to bylo milejší, protože kdyby ne, tak se nebudu cítit úplně dobře. Ale já se na té hraně nebo za tou hranou pohybuji celý život. Myslím tím, a teď to trochu přeženu, když použiju to slovo, umělecký život. Na svoji obhajobu chci říct, že nikdo neví, jak žiju, jaký jsem, jak se chovám. Tohle je jenom takový styl, který „hážu“, protože je to takhle pro mě nejjednodušší se tím živit.
Myslím, že manželovi vyhovuje dobrodružný život, který žijeme
Jak se vám točila vaše opilecká scéna ve filmu Večírek?
Nechtěla bych, aby se z celého filmu psalo jen o tomhle. Natáčení pro mě bylo příjemné, ale byly tam i náročnější věci. Ale moc mě to bavilo. Spolupráce s Michalem a s celou tou společností. Jsou to moji kolegové, kterých si nesmírně vážím a mám je ráda.
Já jsem tu opileckou scénu zmínila proto, že mi přišla bravurně zahrané, že jste to dokonale vystihla. Jak jste to trénovala?
Trénovala jsem to asi tak pětadvacet let svého života. A pozorovala svoje kamarády, takže tohle je, že se to hodilo.
Ten film je plný hvězd, je tam Karel Roden a Jiří Langmajer. Jak se vám s nimi hrálo, jak jste si sedli?
To je právě to, co čem jsem mluvila, že tohle jsou všechno moc skvělí herci, takže mi bylo potěšením. A zároveň jsou to skvěli lidi. Úžasná společnost.
Na čem pracujete teď?
Natáčím seriál, který je pokračováním filmu Špunti na vodě. To si objednala Česká televize a shodou okolností tam hrajeme s Jirkou Langamjerem manžele. A premiéru má za sebou divadelní představení Slepice na zádech s Vojtou Dykem na Letní scéně Ungeltu.
Jak se vám hraje s vaším manželem?
Báječně.
Jak jste zvládli koronavirovou epidemii? Herci měli docela potíže, jak se projevila na vašem profesním životě?
Já to měla trošku jednodušší, protože jsem věděla, že až to pomine, tak na mě čeká spoustu práce, tak jsem si užívala, že máme čas pro sebe a pro rodinu, pro děti. Takže jsme to strávili v klidu a přijmuli jsme to tak, jak to bylo.
S vaším manželem tvoříte v českém showbusinessu stabilní pár. V čem tkví tajemství dobrého vztahu?
Že si oba uvědomí, že to je práce. Že to je nějaký dar, není to úplná samozřejmost, ale na druhou stranu je to nějaká hmota, se kterou se musí pořád pracovat. Tam musí oba chtít a je to hodně o čase. Šetřit si na to čas abychom byli jenom my dva, sami. I bez dětí a taky s dětmi. Je to takové okopávání zahrádky.
Co máme na svém manželovi nejradši?
Kromě toho, že je to nádherný chlap a mně se stále líbí, tak má úžasnou povahu. Nesmírně si ho vážím jako člověka, který je galantní a obětavý. Zároveň ale umí říct velmi razatně ne. To mám také ráda.
A co si myslíte, že má nejraději on na vás?
To já nevím. To je těžké to nějak pojmenovat. Myslím si, že by se na mě dalo spoustu věcí určitě vypíchnout, něco na mě bude určitě i nesnášet, ale asi nějaká barevnost. Že mu vyhovuje náš dobrodružný život, který žijeme. Pro to on je taky tak nastavený.
