Na začátku se hned omlouvám, propálila jsem rok tvého narození, 1986. Jak ale vím třeba z tvých sociálních sítí, ty se s ničím nemažeš. Máš to tak i se svým věkem? Nebo prožíváš ho?
Neřeším to, vždyť rok 1986, to je nedávno. Je pravda, že jsem to trochu prožívala po třicítce. Říkala jsem si, už je mi třicet, brzy to bude čtyřicet… Pak se mi ale narodilo dítě, které mě zaměstnávalo. Teď, když se blíží ta čtyřicítka, tak si říkám, ty jo, třeba se už blíží ta půlka života. Moje životní motto je ale každopádně spíš ke všemu přistupovat s humorem a umět si udělat legraci hlavně sama ze sebe. A tak přistupuji i k tomu ročníku narození.
Měla jsi to tak vždycky, nebo to vzniklo díky triu, které jste tvořily s Martinou Pártlovou a Nikol Leitgeb?
Měla jsem to tak vždycky. Ale když člověk potká další dva lidi se stejným humorem a se stejným životním nadhledem nebo postojem, samozřejmě ho to rozvíjí daleko víc. Bylo a je mi v tom dobře. My jsme se sice rozpadly… to zní tak divně, rozpadají se kapely. Rozešly jsme se pracovně, vůbec ne osobně. Dál jsme kamarádky, dál si ze všeho děláme srandu a pomlouváme ostatní lidi. Ale už ne veřejně, už jen mezi sebou. Pracovních věcí bylo tolik, že jsme po nějaké době zjistily, že když se potkáme, už si normálně nepovídáme, ale řešíme jenom práci. A tak jsme si řekly, pojďme být víc kámošky než lidi, kteří spolu pracují.
Frčíš na sítích. Uživí tě to?
Určitě. Všechny tři se dál věnujeme sítím (smích) a nebudu popírat, že by mě to neživilo.
A pořád tě to i baví? Nebo by tě zase víc bavila nějaká hezká role?
Nedávno jsem dostala nabídku na jeden seriál, ale z časových důvodů jsem ji odmítla. Ale teď mám zase období, kdy jsem si říkala, že mi natáčení trochu chybí. Už bych si zase chtěla zatočit. Nebývá to ale hned. Není to tak, že Arichteva si vzpomene, že by chtěla točit a točí. Tak to nefunguje.
První roli jsi měla v roce 1990, v Čarodějkách z předměstí…
No roli… prosím tě. To bylo něco podobného, jako když moje ségra byla ve Vesničko má středisková jako dcera Libušky Šafránkové. Myslím si, že to bylo tak, že máma někam musela, táta nás vyfasoval na hlídání a vzal nás s sebou do práce. Hlídaly nás tety, maskérky a tak. A když jsme začaly už moc otravovat, tak nás postavili k nějakému sloupu. To byla moje první role. Bylo to závratný.
Pak ale přišly skutečně velké role v seriálech a při natáčení jsi se poznala se svým manželem Biserem Arichtevem. Herečka a režisér. Přemýšleli jste o tom, že to budete schytávat?
Poznali jsme se, když jsme točili Vyprávěj. Zamilovali jsme se do sebe. Už tehdy Dramedy Productions, kteří s Bisim tvoří takový společný tým, připravovali seriál První republika. Chtěla jsem tam hrozně hrát, ale Bisi mi pořád říkal, že na to nejsem ten správný typ. Možná se bál toho, že se přesně bude říkat, že si obsadil do seriálu svoji manželku. Říkala jsem, ať mě to nechají alespoň zkusit, ať mě pozvou na casting. Nechtěl, ale asi jsem moc otravovala, tak mi řekli, ať přijdu. Dali mi text Magdaleny Škvorové. A jak jsem věděla, že tu roli nemůžu dostat, protože je proti tomu zásadně režisér, asi jsem se uvolnila, bylo mi to jedno a zafungovalo to. Bisi mě v té roli začal vidět. Pak se skutečně dlouho řešilo, co se tomu řekne a co se tomu neřekne, že protekce… Byl to asi nejdelší casting v mém životě, řešilo se to několik měsíců, zkoušela jsem s různými herci, jestli to bude, nebo nebude fungovat. Na tu roli jsme zůstaly tři herečky a já už s ní ani nepočítala. Ale dopadlo to. Samozřejmě vycházely články, některé kolegyně herečky si šuškaly. To je jasný. Ale když se odvysílaly první díly, utichlo to a nikdo už nic nenapsal. Pro mě a asi i pro Bisiho to byla známka toho, že jsem v té roli obstála a lidé to takhle přestali vnímat.
Když jste se do sebe zamilovali při natáčení Vyprávěj, jak to vypadalo? Vyhledávala jsi jeho společnost?
(smích). Často jsem i dvakrát obědvala. Dotočila jsem dřív, Bisi ještě točil, já jsem měla hlad, a tak jsem se šla nažrat. A pak se vyhlásila obědová pauza, Bisi se šel taky najíst a já jsem si chtěla sednou vedle něj, tak jsem si nandala další jídlo (smích). Ale ono to bylo hrozně rychlý, bylo to jak z těch blbejch filmů.
Jsi romantik?
Asi jo, ale zároveň jsem velký realista. Můj manžel, před tím, než se mnou začal žít, byl velký romantik a já mu to trochu kazím. Nesnáším překvapení, fakt to nenávidím. Bisi mě pár let poté, co jsme se vzali, chtěl překvapit a naplánoval nám romantický víkend ve wellness hotelu v zahraničí. Ale já jsem na ten víkend prostě měla jiný plán… třeba i s ním, měli jsme nějakou rodinnou oslavu a já jsem tam chtěla zůstat. Takže jsem byla strašně naštvaná, že mi to neřekl. On chudák koukal a říkal si, že to není možné. Překvapilo ho to a asi ho to i ranilo, byla jsem v tom dost nekompromisní. Nesnáším změnu plánů, nemám to ráda od dětství. Potřebuju mít všechno nalajnované, vědět, co se děje. Ale s příchodem našeho dítěte v tom začínám být otupělejší, protože s dítětem nejde plánovat. Takže kdyby s něčím takovým přišel manžel teď, tak bych, Bisi, jela. Jela bych hned.
Vrátím se k První republice. Lidé o ní mají hodně romantické představy. Byla to romantika? Ať už to nahlédnutí do té doby nebo být na place s manželem?
Být na place s manželem rozhodně romantika nebyla (smích). Opravdu jsme tam byli v pozici režisér a herečka. Ale zároveň manžel a manželka, takže tam docházelo k určitým třenicím. Prvních pár týdnů natáčení pro mě bylo náročných a pro Bisiho taky, dělala jsem strašné herecké kraviny, byla jsem nervózní. Bála jsem se přesně toho, že si lidé budou říkat, že je to protekce a že jsem špatná. A Bisi se se mnou moc nepáral, kvůli tomuhle stigmatu byl na mě daleko přísnější než na ostatní herečky a mě se to samozřejmě strašně dotýkalo. Ale celkově První republika byla velmi romantická, už díky těm kostýmům. Když jsem si ráno nějaký vzala, automaticky jsem se narovnala, chodila jsem úplně jinak, cítila jsem se víc jako ženská. A i chlapi pak s tebou mluví úplně jinak. Ale jinak si myslím, že si diváci tu dobu idealizují, tak romantické to nebylo. Lidé měli také velké problémy, řešila se práva žen… nebylo to tak, jak to známe z románů.
Do jaké doby by ses ráda vrátila?
Líbí se mi 60. léta, to by mě hrozně bavilo.
A místo na zemi, kam by ses ráda podívala nebo bys tam třeba i chtěla žít?
Reálně jsme s Bisim koketovali s tím, že bychom půl roku žili tady a půl roku v Thajsku. Thajsko miluju. Poprvé jsem tam byla v 19 letech, to byla ještě trochu jiné Thajsko než dnes, i když už také bylo ovlivněné turismem. Miluju tu zemi, jídlo, tamější lidi. Jsou vřelí a usměvaví. Mám pocit, že když člověk žije někde, kde je pořád sluníčko a víceméně teplo, žije se mu trochu jinak. Chtěli jsme to udělat, až se nám narodí dítě a trávit život trochu jinak. Ale pak přišel covid. Dítě jsme měli, neměli jsme práci, ale seděli jsme doma na zadku. Vycestovat jsme nemohli.
Jak Veronika Arichteva vzpomíná na natáčení seriálů Hop nebo trop nebo Ordinace v růžové zahradě? Co ráda poslouchá? Proč jsme ji skoro neslyšeli zpívat? Četla a čte Mladý svět? A o čem tento časopis vlastně psal v roce 1986? To všechno se dozvíte v pořadu Mladý svět, který vídáte na televizi A11 každý páteční večer. Díl s Veronikou Arichtevou bude stanice vysílat 29. března.
Zdroj: Autorský text
