Mladou domovnici v Korunní ulici našli mrtvou, do obličeje jí z hadice unikal svítiplyn. Vzhledem k pověstem o její psychické labilitě a neuspořádaných vztazích s muži se dalo předpokládat, že spáchala sebevraždu. Zvlášť když o ní předtím opakovaně mluvila. Důkladná práce kriminalistů ale odhalila, že jí v odchodu ze světa někdo pomohl.
V létě 1960 pražská mordparta vyšetřovala vraždu v jednom z domů v dnes Korunní ulici, tehdy ovšem Wilhelma Piecka, někdejšího prezidenta Německé demokratické republiky. Vše začalo díky jednomu z nájemníků, kterému bylo divné, že jednatřicetiletá správcová domu Věra M. po domě večer nerozsvěcuje a na klepadle na dvorku má už několik dnů matrace i peřiny.
Vražda, nebo sebevražda?
Když se na ni přivolaný „esenbák“ nemohl doklepat, šel se podívat do přízemního bytu okny ze dvora. A v kuchyni zahlédl na zemi ležící postavu. Po násilném vniknutí do bytu ho do nosu udeřil zápach svítiplynu, který okamžitě zavřel. Mrtvé ženě ležící na podlaze však již nebylo pomoci.
Ležela zvláštně pod stoličkou, o kterou se opírala hadice se svítiplynem, který ji proudil přímo do obličeje. Jak se ukázalo, otrava plynem byla také příčinou její smrti. Detektivové začali při svém pátrání pracovat se dvěma verzemi – domovnice mohla ze světa odejít dobrovolně, nebo v tom měl prsty někdo druhý.
Pro první verzi vypovídaly informace od sousedů – svobodná žena si s oblibou domů vodila cizí muže, která ovšem také často s velkým křikem od sebe vyhazovala. Bývala prý náladová, až podivnská, a často mluvila o sebevraždě, protože už ji život nebavil. Posledním spouštěčem k sebevraždě mohly být byly u ní nalezené neodeslané dopisy, ve kterých svému milenci vyčítala nevěru i jejich rozchod.
Stopy po škrcení
Pro druhou variantu nasvědčovaly podezřelé okolnosti, jako například sekerkou vypáčená skříňka v předsíni bytu. Zároveň se ale nedalo vyloučit, že si ji nepořádná správcová domu vypáčila sama, když od ní nemohla najít klíč.
Mnohem podezřelejší byly však drobné, světle červené skrvnky na jejím krku, kterých si všimli až soudní lékaři při pitvě. Nedokázali určit, z čeho pocházejí, a proto se rozhodli k histologickému vyšetření tkáně ze štítné žlázy. A z něj vyplynulo, že před smrtí Věru někdo škrtil.
Z výslechů osob z blízkého okolí zavražděné vyšetřovatelé zjistili, že jen pár dnů před vraždou navrhoval nezaměstnaný malíř pokojů a příležitostný Věřin milenec Jan Endršt svému kamarádovi, aby spolu Věru oloupili. Měl v plánu uspat ji prášky na spaní a pak jí prohledat byt a vzít veškeré peníze a cennosti. Samotného by ho totiž v bytě nenechala – i když u ní přebýval a nechával se od ní vydržovat, pokaždé, když šla do práce, musel z bytu ven a vrátit se mohl zase až večer, když byla doma.
Endrštův kamarád návrh nejprve odmítl, protože podle něj by právě oni dva byli první podezřelí. Po pár dnech mu ale navrhl, že by ho mohl alespoň po loupeži odnést od dveří domu na zádech, aby při případném sledování ztratil služební pes stopu.
Čtvrt století pro dvě stovky
Večer, kdy mělo k loupeži dojít, nasypal Endršt Věře do čaje prášky na spaní, ale ona ho nevypila – neměla na něj chuť. Přespal tam tedy do druhého dne, kdy měla Věra volno. Ještě spolu poobědvali a pak jí Endršt zezadu nasadil „kravatu“ a druhou rukou ji zacpával ústa, aby nemohla křičet. Po chvíli ztratila vědomí, ale stále ještě dýchala. Proto ji k hlavě přivedl plynovou hadici a otevřel kohout. Věřil, že to bude vypadat jako sebevražda.
Když prohledal skříň, kam dávala peníze, našel tam pouze dvě stě korun. Nepozorován z bytu odešel, ale již za pár dnů byl zatčen. Schovával se ve sklepě domu, kde žili jeho rodiče. Během výslechu se ke svému zločinu přiznal a popsal ho do nejmenších podrobností. Za vraždu, pokus loupeže, vydírání a příživnictví šel na 25 let do vězení.
Zdroj: Kriminalistický sborník
