Autor trampské hymny Rosa na kolejích si dovolil přimíchat ke kytaře i bicí a elektrický zvuk. Prý se to nesmí, ale jemu to vyšlo. Jeho debutové album podle hudebního kritika Jiřího Černého dosud nikdo nepřekonal. S úspěchem ale přišel i pád způsobený závislostí na alkoholu. Wabi však bojoval jak lev a dokázal nad ním vyhrát.
Stanislav Daněk, rodák z někdejšího Gottwaldova, známý pod pseudonymem Wabi Daněk, si své umělecké jméno vypůjčil od trampského barda Wabiho Ryvoly, který složil například písně Osamělé město nebo Tak už mi má holka mává.
„Standova přezdívka vznikla, když objevil zpěvník Wabiho Ryvoly. Písničky ho uchvátily a pořád je hrál. Kamarádi si z něj dělali srandu a v Hostomicích na Portě mu pak přezdívku posvětil sám Wabi Ryvola,“ prozradila pro Český rozhlas zpěvákova žena Eva.
Beatles a Perný den
Právě písně Ryvoly mu vrátily víru ve zpěv. Původně totiž chtěl dělat spíš bigbít a třeba setkání s Beatles ho doslova uchvátilo. „Ve Velkém kině v Gottwaldově promítali Perný den,“ vzpomínal na to později Daněk. „Výjimečně dávali čtyři představení denně. Já si koupil šestnáct lístků a film jsem viděl patnáctkrát. Jedno promítání jsem prošvihnul a strašně jsem si pak nadával. I školu jsem kvůli tomu zazdil.“
Chtěl být jako jeho milovaní Brouci, ale jeho mužná poloha hlasu k jejich písním příliš neseděla. „Zjistil jsem, že na Beatles nemám, že je se svým hlasem neuzpívám. Tak jsem tu baskytaru prodal. Zároveň jsem jezdil na čundry a tam jsem hrál všechny ty Ascalony. Ale to je jako s těmi Beatles, všechno hrozně vysoko, takže jsem se u toho dusil,“ popisoval své začátky.
Jenže pak se mu dostal du ruky zpěvník Wabiho Ryvoly a o osudu jednoho z nejcharismatičtějších českých písničkářů bylo rozhodnuto. „To jsem se nadrtil a od té doby jsem nic jiného nehrál. Proto mám tu přezdívku – protože mi kámoši, spíš pejorativně, říkali: ,No jo, Wabi zase hraje.‘ Jenomže já to bral jako čest. A mám to schválené i od Wabiho, dej mu pánbůh věčnou slávu. Kdysi jsme se na to konto strašlivým způsobem opili,“ dodal Daněk.
Víno, ženy, zpěv
Nejvíc ho proslavila píseň Rosa na kolejích, která se stala hymnou českých trampů a čundráků. V jednu dobu se při jejím hraní u táboráků dokonce stálo. Později Daněk přiznal, že ho při jejím skládání inspirovala píseň Jiřího Suchého Pramínek vlasů. „Ne že bych ho kopíroval. Ale hrdě se přiznávám, že jsem štrejchnutý Semaforem. Na základce jsme měli poměrně mladou učitelku a ta nám na hodinách hudební výchovy pouštěla semaforské hity z magnetofonu Sonet Duo. Obzvlášť jsem miloval Waldemara Matušku,“ řekl Daněk.
Matuškovi byl sám i dost podobný – plnovousem i zamyšleným pohledem. A podobně jako on byl i Daněk obklopen zástupy fanynek. Jeho lásky byly také důvodem jeho častého stěhování, než nakonec zakotvil v naší metropoli. Potulný život si ale bohužel vybral svou daň i v jeho závislosti na alkoholu.
„Odehraješ bezvadný koncert,“ popsal, jak to všechno začalo. „Jsi nadupaný, sedneš do auta a jedeš tři čtyři hodiny domů. Přijedeš, tělo je totálně mrtvé a hlava pořád šrotuje. Spolehlivý trankvilizér jsou dva panáky. Potom tři… Později zaháníš výčitky, pocity studu. A pak už to jede samo.“ V dobách největšího „kalení“ vypil půl litr tvrdého alkoholu denně.
Comeback s Ďáblovým stádem
Po dlouhých propitých patnácti letech se ale Daněk zastavil. Přinutilo ho k tomu jednak zdraví – nemocné srdce, játra či ucpaná cévka v mozku, ale i hrozba jeho ženy, že když nepřestane pít, odejde od něj. Začal abstinovat a své síly napnul zase víc k hudbě.
Výsledkem bylo kritikou i posluchači oceňované album Ďáblovo stádo, za které získal dokonce Zlatou deskou. Jejím volným pokračováním byla i Daňkova poslední deska. V roce 2017, ve věku 70 let, totiž podlehl rakovině. Na jeho poslední cestu ho přišly vyprovodit stovky fanoušků i kolegů z hudební branže, kteří se shodovali v tom, že Daněk byl naprostý pohodář a srdcař.
