Zahalování hlavy máme spojeno především s muslimskou kulturou. Je to ale jen několik desítek let, co byla pokrývka hlavy takřka povinností i pro ženy ze západní společnosti. Vyšla-li některá z domu bez klobouku, pro veřejnost byla skoro jako nahá a koledovala si o označení ženy neslušných mravů.
Proti nesmyslným nařízením brojila například španělská umělkyně Concha Méndez, členka Las Sinsombreros (v překladu Ženy bez klobouků). V době její rané dospělosti, dvacátých letech minulého století, byla absence pokrývky hlavy tabu. Když jednoho dne chtěla vyjít ven bez klobouku, matka jí s lehkým přeháněním řekla, že proti sobě popudí veřejnost a ostatní na ni budou házet kameny. Mendez jí tehdy odvětila, že si z těch kamenů aspoň bude moct postavit pomník na svou počest.
Z dnešního pohledu si asi jen stěží dokážeme představit, jaké utrpení tento dress code pro ženy znamenal a jakým projevem emancipace jeho ignorování bylo. Američanka Gena Conti, která už 24 let vyrábí klobouky, to vysvětluje slovy: „Ženy zkrátka nechtěly, aby jim někdo říkal, co mají dělat. Zatraceně, nikdo by vám neměl říkat, že pokud chcete, aby vás respektovali, musíte dělat tohle a tohle. Byl to podobný manifest jako s upalováním podprsenek v 60. letech: Zbavte se klobouku, buďte volné! Jako stát na přídi Titanicu a nechat si vlasy ovívat větrem – byla to svoboda.“
Podle doktorky filozofie Nagore Sedano z univerzity v Michiganu je škoda, že se o ženách z Las Sinsombreros dnes už příliš nemluví. „Je to celkem smutné. Byly součástí tehdejší umělecké scény, hodně se o nich psalo a byly ikonami. Historikové ale raději vypraví příběhy o mužích.“
Dokonce ještě ve čtyřicátých a padesátých letech bylo vyjít ven bez klobouku jedním z největších hříchů. I když se k tomu některé ženy odvážily, stejně se nemohly zbavit pocitu, jak je všichni sledují a odsuzují. Uvolnění přinesla teprve následující dekáda, kdy přišly do módy vyčesané drdoly.
