Patrik Hábl (*1975 Gottwaldově) je malíř pracující nejen s obrazem, ale i s prostorem.
Jeho tvorba byla oceněna Waldesovou cenou a cenou Europol, byl nominován v Top 10 na Osobnost roku za nejvýznamnější umělecký počin roku 2013.
Vytvořil řadu prostorových vstupů současného umění do významných historických staveb, mezi nimi například intervence „postních obrazů“ v akademickém kostele Nejsvětějšího Salvátora, intervence ve stálé expozici středověkého umění v Anežském klášteře nebo instalace v expozici Umění Asie a starověkého Středomoří v Národní galerii Praha.
Velké ohlasy vzbudila jeho samostatná výstava v Centru současného umění Dox Transformace krajiny. V roce 2015 byl vybrán odbornou komisí na Bienále do Pekingu a na podzim představil své práce v Japonském Kyótu. Počátkem roku 2016 vytvořil 15 metrovou instalaci v Klášterním kostele ve Speinshartu a instalaci ke znovuotevření stále expozice AJG v Hluboké n. Vltavou. Koncem roku 2016 na sebe upozornil výstavou v tradičním japonské domě Takeda House v japonské Takaoce.
Počátkem roku 2017 vytvořil 10-ti metrové postní plátno pro nejstarší kostel v Grazu Leechkirche a v témže roce pro Malou pevnost Terezínského ghetta obepnul obvod cely č. 41 malbou, kterou tvoří 600 postav.
Spolupracoval při realizaci Paláce Drn a Paláce Špork s architektem Stanislavem Fialou. Patrik Hábl pedagogicky působí na VŠUP v Praze. On sám nejdříve studoval SUPŠ v Uherském Hradišti. V letech 1994-2000 navštěvoval VŠUP v Praze u profesora Nešlehy. V roce 1996 absolvoval roční litografické školení M. Axmanna a 1997 Akademii Muchina v St. Petersburku. Roku 1998 studoval na AVU experimentální grafiku u Vladimíra Kokolii.
Expozice jednoho z našich nejvýraznějších současných výtvarníků představí zeširoka jeho zájem o malbu a obraz v širším kontextu, o jejich interakci s architekturou, prostorem i divákem.
Patrik Hábl svou malbu vnímá jako osvobozené médium, součást našeho světa a proto do něj jejím prostřednictvím originálně intervenuje. Vzpomeňme na velkorysý malířský zásah do barokního interiéru staroměstského kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze, kde jeho kompozice v postní době nahradily původní popisná oltářní plátna, nebo malbou „přestavěné“ patro věže v holešovickém DOXu.
Poslední malířskou site specific invazí zaujal Hábl v loňském roce, kdy ozvláštnil řadou maleb, integrovaných do architektury prostor oceňovaného polyfunkčního domu DRN od Stanislava Fialy na pražské Národní třídě.
Villa Pellé vybízí ke komplexnímu pohledu na Háblovu tvorbu a jeho uchopení malby, obrazu, architektury, diváka a celého světa kolem nás.
Úvodní část expozice, připravené ve spolupráci s kurátorem Radkem Wohlmuthem, zachovává tradiční podobu galerijní instalace. Jejím centrem jsou obrazy, návštěvník pozná současné zásadní způsoby Háblovy malby.
Najdeme zde vrstvení barevných struktur pomocí válců, vzájemné přikládání pomalovaných ploch k sobě a následné roztrhávání, jakoby se autor dostával plátnům „pod kůži“. V další části výstavy postupuje od de:konstrukce obrazu v jeho re:konstrukci.
Poslední část expozice pak reflektuje zásahy malbou do konkrétního prostředí od chrámového interiéru po rušnou magistrálu, tedy výběr autorových nejvýznamnějších projektů, které představují způsob jeho výtvarného uvažování a dokumentují obrazovou realizaci, která vznikla na místě.
„Re:konstrukce bývá obecně nejčastěji definována jako uvedení do původního stavu, Háblova výstava na základě podobenství s architekturou re:konstruuje žitou realitu v otevřený svět obrazů,“ komentuje expozici kurátor Radek Wohlmuth, a dodává: „Pokouší se ukázat, že jejich prostřednictvím je možné změnit náhled na každodennost a především, že základem takové transformace není stereotyp ani ustrnulé dogma, ale živý proces.“
