Zdeněk Zelenka: Už se ničemu ani nedivím, už mám „vydivíno“

17.5.2022
Jitka Kačánová

Úspěšný scenárista a režisér se vůbec nenudí. V jeho mnoha projektech je pro něj hlavní, aby se za svou práci nemusel před diváky stydět. A všem idiotům, kteří ve jménu dobra páchají neuvěřitelné zlo, přeje, aby dostali silný covid a za zvuků slavnostních fanfár opustili konečně tuto planetu.

Na čem právě pracujete?

Je toho hodně, otázkou je, co se z plánů dostane do realizace. Mimo jiné uvažujeme s producentem Divadla Broadway panem Oldřichem Lichtenbergem o jedné mé činoherní komedii, točit bych měl celovečerní dokument o herci Petru Štěpánkovi, mám napsaný divadelní muzikál Al Capone, vězeň starosty Čermáka, dále celovečerní film, dopsal jsem divadelní komedii Fantom v naší kuchyni, no, nenudím se.

Jak se daří muzikáku Láska nebeská, ke kterému jste napsal scénář i jste si ho režíroval?

Tak tenhle muzikál nám dělá opravdu radost, a to nejen proto, že máme vlastně pořád vyprodáno. Já si myslím, že se trefil do správné doby. Lidi se chtějí odreagovat od téhle pološílené situace, která nastala ve světě, a v našem muzikálu Láska nebeská najdou to, co zejména teď tolik chybí – humor, lásku, chytlavé písničky, lehké zamyšlení nad smyslem života, laskavost, ale také silný příběh dvou bratrů a jejich lásky k jedné dívce. Ten příběh je i dojemný a diváci na konci představení tleskají deset minut ve stoje. Co si jako autor mám víc přát?

Má ještě dnešním lidem co říct hudba Waldemara Matušky?

Tak především vás musím opravit, pan Matuška žádnou hudbu nesložil, on byl vynikajícím, osobitým interpretem písniček, jejichž autory byli slavní hudební skladatelé a textaři. On měl to štěstí, že pro něho psali hudbu třeba Jiří Šlitr, Bohuslav Ondráček, Zdeněk Marat, texty písní byly třeba od Jiřího Suchého, Ivo Fischera anebo od Vladimíra Dvořáka. Velice často ale zpíval písně převzaté ze zahraničí, to byly třeba písně Zuzana, Slavíci z Madridu, Jó, třešně zrály a spousta dalších. A jestli mají co říct dnešnímu divákovi? Přijďte se podívat na představení! Známé hity v podání dnešních mladých zpěváků zvedají diváky ze sedadel…!

Vaše pohádka Nesmrtelná teta patří už k filmové klasice. Chtěl byste si ještě natočit pohádku?

Za téměř 40 let, co se věnuji scenáristice a režii, jsem napsal a natočil deset pohádek pro kina i pro televizi, většina se s úspěchem stále dokola reprízuje, třeba RumplCimprCampr či Duch nad zlato, stálicí programu se stala například pohádková komedie Kouzla králů, která měla od roku 2008, kdy jsme je natočili, již 23 repríz! A Nesmrtelná teta se hraje každý rok dvakrát, nejčastěji o Vánocích. Já myslím, že pohádky už musejí dělat mladší kolegové, já mám hotovo.

Údajně nejdřív obsadíte role a pak teprve píšete dialogy přímo hercům na tělo. Takhle jste pracoval i s rolí Závisti, kterou jste psal pro Jiřinu Bohdalovou. Proč jste si vybral právě ji?

Já s paní Bohdalovou spolupracuji od roku 1991, kdy jsme natočili velice úspěšnou komedii Svědkyně, pak hned byla Nesmrtelná teta a spousta dalších pohádek, komedií, dramat, ale i detektivek. Naším nejrozsáhlejším počinem byl cyklus sedmi celovečerních detektivních filmů Ach, ty vraždy!, který jsem psal přímo pro ni a nyní se opět opakuje v České televizi. Tady vidíte, jak velký herecký rejstřík paní Bohdalová má, takže je s ní radostí spolupracovat. Navíc máme velice podobné názory na humor a řemeslo, což je pro spolupráci nesmírně důležité.

A kterého z vašich filmů s paní Bohdalovou si nejvíce vážíte?

Myslím, že diváky i kritikou byly nejlépe přijaty dva filmy, které jsem natočil pro Českou televizi, a to Návštěva staré dámy podle světoznámého dramatika Friedricha Dürrenmatta a v poslední době zejména velice silný rodinný příběh Každý milion dobrý. To jsou shodou okolností dva filmy, které vůbec nejsou komedie, jsou to naopak náročná dramata, řeklo by se, že divácky nepříliš atraktivní, ale třeba na internetu Každý milion dobrý má už takřka půldruhého milionu zhlédnutí! Mám ovšem velice rád i těch mých sedm detektivek Ach, ty vraždy!, které byly mimo jiné výlučné i tím, že každý příběh jsem pro paní Bohdalovou psal v jiném žánru, od psychologického dramatu až po třeskutou situační komedii.

Co vás na režii nejvíc baví?

To je velice jednoduché – baví mě, když vymyslím, napíši a zrežíruji nějaký příběh, který se pak líbí divákům. Ta cesta k dobře přijatému příběhu je kolikráte velice trnitá, diváci si často neumí ani představit, jaká dřina se od všech zúčastněných za tou kolikráte roční prací skrývá, ale když má pak výsledek takové kladné přijetí, jako je tomu právě u muzikálu Láska nebeská, tak to je úžasný pocit. A mě baví si nenápadně sednout do sálu a sledovat, jak jsou diváci spokojeni, jak reagují.

Jako scenárista jste se také podílel na několika filmech Filipa Renče, třeba Rebelové či Hlídač č.47. Zaujala mě například vaše spolupráce na scénáři Requiem pro panenku. Ve své době byl tento film jako zjevení. Jak na něj vzpomínáte vy?

To byl zázrak z mnoha důvodů. Ten film by nevznikl, kdybych zrovna ve Zlíně netočil pohádkovou komedii s Vlastimilem Brodským Freonový duch, což byl v roce 1990 jeden z posledních filmů za státní peníze. Studio řešilo jednak co točit dál, jednak kde vzít peníze na další tvorbu a také chtělo dát šanci někomu mladému. Navrhnul jsem tehdy studenta FAMU z třetího ročníku katedry dokumentární tvorby Filipa Renče, kterého jsem znal z dob, kdy jsem dělal ve Filmovém studiu Barrandov pomocného režiséra a on nám hrál jako dítě ve filmech. Filip byl tehdejším ředitelem Ateliérů Zlín panem Miloněm Terčem osloven, studentík Filip pak za mnou přišel s nápadem na scénář a ten jsme spolu během půl roku napsali. Film byl tehdy nesmírně divácky úspěšný, vím, že třeba před pražským kinem Lucerna byla fronta až na Václavák. Škoda, že ten film nebyl za Českou republiku nominován na Oscara, myslím, že v té době by měl velkou šanci, protože to byla symbolika totality, které jsme se zrovna tehdy zbavili. A Česká republika tehdy svět velice zajímala.

Máte ještě nějaký profesní sen?

Sny jsem nikdy neměl, spíš jsem se vždycky snažil neuhnout ze svých zásad, ať jsem dělal filmy, seriály, divadelní muzikály či třeba dokumenty. V tom bych rád pokračoval, sny patří spíš snílkům, scenáristika a režie je profese nesmírně konkrétní, vše se odvíjí nejen od peněz, ale i od producentské nabídky. Mým jediným snem je pracovat tak, abych se za to před diváky nestyděl.

Jak se na vaší práci projevil covid a teď i válka na Ukrajině?

To je téma na sáhodlouhý rozhovor! Ale ve zkratce – celý život se držím čínského přísloví „Krize je šance“. Tahle krize trvá už tři roky a obávám se, že se jí v blízké době nezbavíme. To ale neznamená, že by člověk měl rezignovat a jen se dívat, jak se kolem vše horší. I v době různých covidových omezení jsem denně psal, s velkými obtížemi jsme v Divadle Broadway nazkoušeli muzikál Láska nebeská, odehráli jsme dokonce několik charitativních představení pro zdravotníky, kteří v plném sále seděli v rouškách. Já si v žádném případě nechci nechat čímkoliv a kýmkoliv vzít šanci pracovat i v poněkud temnější době, protože čas běží a člověk pořád přemýšlí, co pěkného a smysluplného pro diváka napsat či natočit.

Jak jako Češi zvládáme extrémní situace?

Nevím, které Čechy máte na mysli. Narazila jste tímto na jeden zásadní problém, který se nám tu poslední dobou velice rozmohl – všude se generalizuje, na což upozornil už Karel Čapek ve svém pojednání Proč nejsem komunistou. Každý člověk má svůj žebříček hodnot, v každém národě jsou přece jedinci morálně slabí i morálně silní, odvážní či zbabělí, chytří či hloupí. Říct, že Češi zvládají či nezvládají extrémní situace, to by bylo zjednodušení, které by mělo nulovou vypovídací hodnotu. Každý člověk je autorem svého příběhu a má pramalý význam, jestli je Čech nebo Marťan, všeobecné hodnocení většinou vede jen k prázdnému plkání.

Máte strach z toho, co nás čeká v budoucnu?

V zásadě nemám strach z ničeho, už se ničemu ani nedivím, protože říkám, že mám ve svém věku „vydivíno“. Mám jen velkou obavu, že lidé opět připustí, aby zešílevší jedinci ovládali masy a opět vydávali zlo za dobro. Téma mediální manipulace bude, myslím, čím dál aktuálnější. Obávám se tedy hlavně toho, že se mnozí lidé absolutně utopí v přemíře naprosto protichůdných informací a stanou se obětí jedinců, kteří si s jejich životy budou dělat, co se jim zlíbí.

Co byste si teď ze všeho nejvíc na světe přál?

Aby všichni idioti, kteří ve jménu dobra páchají zase neuvěřitelné zlo, dostali silný covid a za zvuků slavnostních fanfár opustili konečně tuto planetu, která je ještě stále báječným místem pro život.



Nepřehlédněte