Kolínskou rodačku Libuši Geprtovou osudově poznamenalo to, že se narodila za 2. světové války. Její rodiče čelili finanční nejistotě, doma už měli starší dceru a s narozením dvojčat vůbec nepočítali. Jenže když přišel na svět její starší bratr, porodník se maminky zeptal, co by tomu řekla, kdyby měla ještě jedno miminko. A to teď hned. Zaskočená rodička spontánně vykřikla: „No, to snad ne!“ O další dítě už nestála a malá Libuška se tak pro ni stala nechtěnou a nevítanou. Ten pocit ji pak pronásledoval celý život. „U nás se moc nehladilo ani nemazlilo,“ popsala později citově chladný vztah s matkou.
Z učitelky herečkou
Oba její rodiče byli učitelé a i ona se původně vydala v jejich šlépějich. Dokonce i několik let učila, ale její láska k herectví ji nakonec odvedla od katedry do divadla. Začínala v oblastních divadlech a místo studia DAMU dávala přednost praxi. A šlo jí to náramně. Ještě dnes se prý najdou pamětníci jejího nezapomenutelného ztvárnění Manon Lescaut na prknech karlovarského divadla.
Díky své nevšední kráse se brzy začala objevovat i ve filmu, její první role před kamerou byla ve špionážním dramatu Kohout nese smrt. A v roce 1971 ji do své Babičky obsadil režisér Antonín Moskalyk. Snímek, který byl zásadním především pro teprve osmnáctiletou Libušku Šafránkovou, byl rozhodujícím počinem i pro kariéru Geprtové. V té době excelovala
v brněnském Státním divadle, ale role bláznivé Viktorky ji doslova katapultovala do Prahy do Divadla Na zábradlí, kde pak strávila dalších třicet let.
Vytoužené dítě
Ve stejném roce, kdy se do srdcí diváků vepsala nešťastnou Viktorkou, která se stala obětí velké a vášnivé lásky, Geprtová otěhotněla. Bylo jí už přes třicet a i když rozhodně netrpěla nezájmem ze strany mužů, nebyla vdaná a to, že ještě nemá dítě, ji velmi trápilo. I když otce svého budoucího dítěte, hereckého kolegu a pozdějšího politika Vítězslava Jandáka, prý velmi milovala, po manželství netoužila. Chtěla zůstat nezávislou a protože byla přesvědčená, že žít s Jandákem by nemělo cenu, rozhodla se že bude svobodnou matkou. Její odmítnutí Jandáka velmi zranilo, ale později se s tím musel smířit a hlavně kvůli synovi se nakonec stali dobrými přáteli.
V jejím rozhodnutí zůstat sama ji hodně podpořila starší sestra, která ji ubezpečila, že jí se vším pomůže, ať se nebojí. Ale ještě než se Geprtové narodil syn Svatopluk, onemocněla rakovinou. Stejnou nemocí, která jí vzala i otce. Po bratrově emigraci si tak z celé rodiny zbyly jen ona a její matka. A Geprtová se cítila až provinile, že ze všech tří dětí tu zůstala ta, o kterou matka stála ze všeho nejméně.
V dalším životě se pak s celou svou vášní a intenzitou upnula na syna, který jí často kompenzoval i životního partnera, protože si dala od mužů víceméně pokoj. „Byla velmi divoká, spontánní ale i konfliktní a se vztahy to proto měla velmi složité,“ řekl o ní kdysi její herecký kolega Stanislav Zindulka, proslulý svou
životní rolí Srágorky v seriálu Vlak dětství a naděje. „Být sám nepokládám za špatně, osamělost pokládám za špatně,“ vysvětlila v knize Křehké otázky sama Geprtová, jejímž druhým domovem bylo divadlo.
Prokletá rakovina
A bylo to právě divadlo, kde hrála až do poslední chvíle, i když už věděla, že bojuje s nemocí, které se bála nejvíc a která jí vzala její nejbližší. Po posledním představení v Divadle Bez zábradlí, kde hrála paní Stoneovou ve hře Cikáni jdou do nebe, během bouřlivých ovací diváků zahlédla v publiku i svou mrtvou maminku a sestru, jak jí tleskají. Byla to její derniéra. Divadelní i životní.
Nádor plic totiž navzdory operaci metastázoval do mozku a Geprtová zanedlouho poté zemřela. Jandák, který byl v té době ministrem kultury, sice své životní lásce na pohřeb nedorazil, protože na vůbec žádná rozloučení s mrtvými nechodí, ale poslal jí alespoň květiny.
To, že umírá, jedna z kdysi nejkrásnějších hereček před svým okolím tajila až do úplného konce a poslední měsíc, který strávila v pražském hospicu, za ní mohl už jen její syn. Tato uzavřenost ohledně osobního života pro ni byla typická, ale i Geprtová si krátce před smrtí uvědomovala, že to možná mohla dělat trošku jinak.
„Měla jsem v životě víc plakat. Takhle si všichni mysleli, že všechno unesu. Ale neunesu,“ řekla své blízké přítelkyni a autorce jejího životopisu Zuzaně Maléřové.
Ikonická Viktorka
Přestože Geprtová stvořila řadu skvělých rolí, její nejslavnější byla postava „bláznivé Viktorky od splavu“. V příběhu, který díky povinné četbě zná téměř každý, ztvárnila nešťastně zamilovanou dívku, která podlehla černým očím napoleonského vojáka. Jak v románu říká babičce, zahleděla se do nich a byla jak očarovaná. Boženu Němcovou pro její románovou postavu inspiroval osud podkrkonošské žebračky Viktorie Židové. Ta bývala prý v mládí velice krásná a měla spousty nápadníků, ale ona nikoho nechtěla, dokud neztratila hlavu pro „černého myslivce“, kterého tak nezapomenutelně ztvárnil Petr Čepek. Dokonce kvůli němu utekla z domova a toulala se nějaký čas s jeho plukem, dokud ji sami vojáci nevyhnali. Když se pak vrátila domů, měla být těhotná a děcko, které porodila, údajně utopila v ratibořickém splavu nebo pohodila do rokle. Pomatená žena se pak potulovala krajem, živila se žebrotou a jejím domovem se stala jeskyně nedaleko Žernova v okrese Náchod. Zemřela v 76 letech, Němcovou přežila o šest let.
Zdroj: Wikipedia, Blesk, Česká televize, Český rozhlas
