Pískání na politiky, potlesk, slzy dojetí při zpěvu hymny a Modlitby pro Martu, tentokrát v podání romských zpěváků, agenti, (ex)komunisté, demokratické hodnoty, hajlování i konspirace.
Letošní oslavy Dne boje za svobodu a demokracii na Národní třídě nabídly nepřeberný kotel zážitků a emocí – rodiče s dětmi zapalovali svíčky, skauti mávali vlajkami, Milion chvilek pro demokracii o kus dál demonstroval proti vznikající vládě ANO, SPD a Motoristů. Každý si mohl svobodně a demokraticky oslavit tento den po svém.
Spisovatelka a režisérka Monika Le Fay se rozhodla oslavit ho prací – konkrétně textem o tom, jak vidí tuto událost ona sama. Rozhodně si u toho nebrala servítky a vzala to pěkně od podlahy – od dehumanizace Palestinců, jejichž práva jsou rovněž lidská, přes děti ze sociálně slabších rodin z ubytoven, kde jim majitelé vypínají elektřinu a teplou vodu, blokování nepohodlných názorů, morální majáky, sedmdesátiletou doktorku filozofie na ulici, estébáky, nácky, podvodníky a sexuální predátory až po matky samoživitelky s minimální výplatou, co nemůžou vzít svoje nešťastné děti do kina. Její zamyšlení nad současným stavem svobody a demokracie v Česku nebylo příliš radostné. A bohužel bylo i v mnoha věcech bolestně pravdivé. Včetně toho, že Milion chvilek pro demokracii k zmrtvýchvstání neprobraly už dávno předtím ani bitcoinová kauza, ani Dozimetr.
To ale nebylo všechno. Vzápětí přišlo vyšší mocí řízené potvrzení jejích slov o blokování nepohodlných názorů – to když jí Facebook její příspěvek zablokoval, protože psala o webu, jehož účet na Instagramu byl zablokován kvůli jeho názvu.
To jsou ale parrradoxy, viďte?
Zdroj: autorský text
