Možná si ještě vzpomínáte, jak režimní televize v listopadu 1989 začala vysílat živě sametovou revoluci i do těch nejzapadlejších koutů republiky.
Nebo jak před milionovým shromážděním na Letenské pláni vystoupili příslušníci pohotovostní jednotky, která zasahovala na Národní třídě, s prohlášením, že pevně věří, „že už se nikdy nestane, aby lidé této země stáli proti sobě“.
A třeba i na to, jak se donekonečna opisoval a kopíroval výrok: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat.“ Podepsán byl pod tím pokaždé francouzský osvícenský filozof Voltaire, i když, jak se později ukázalo, to prý nikdy doopravdy neřekl.
O autorství tohoto výroku ale koneckonců nešlo – lidé už měli plné zuby hlásání jedné povolené pravdy, dnes by se řeklo mainstreamové, i toho, že ve veřejném prostoru chybí podpora názorů opozičních a kritických. Také proto v hojné míře vyhledávali „štvavé vysílačky“, které tuto jejich potřebu naplňovaly.
Před revolucí režim nositele podobných názorů s chutí nazýval ztroskotanci a zaprodanci, snažil se je vyštvat do zahraničí a ve vykonstruovaných politických procesech je zbavoval svobody. Ten současný jim říká dezoláti, konspirátoři nebo ruští a čínští švábové a trolové. Korunu tomu před nedávnem se svými sviněmi nasadil vládní koordinátor strategické komunikace Foltýn.
Lidé před změnou režimu rovněž nadávali na papalášské manýry mocných, na nemožnost dovolat se práva a někdy jen zdravého rozumu. Doufali, že hořkosmutná píseň Karla Kryla Důchodce už nebude s tak mrazivou naléhavostí popisovat situaci mnohých seniorů. Věřili, že správa věcí věřejných skončí v kompetentních rukou, které budou mít za cíl předevších blaho občanů. Zvonili klíči a volali: „Nejsme jako oni!“
Jak moc se to podle vás za těch 35 let změnilo?
Zdroj: autorský text
