I když se klade rovnítko mezi válkou ve Vietnamu a Američany, USA tuto válku nevyvolaly. Po rozpadu Indočíny si Ho Či Min, pracovník Kominterny, který žil mnoho let v Moskvě a Paříži, vzal za životní úkol sjednotit tehdy po válce rozdělený Vietnam a připojit ho ke společenství zemí budujících socialismus v čele se Sovětským svazem. Partyzánská válka trvala 30 let. Armáda Ho Či Mina začala bojovat proti koloniální Francii, pak proti USA a boj skončil vítězstvím nad jihovietnamskou armádou. Vlastně po celou dobu konfliktu bojovali Vietnamci proti Vietnamcům. Na Ho Či Minově straně, tj. na straně Severního Vietnamu, stály SSSR a Čína. Z Moskvy také byli placeni bouřící se studenti a protiváleční aktivisté vyznávající levicové ideály.
USA do války ve Vietnamu vstoupily poté, co tři severovietnamské torpédové čluny napadly 2. srpna 1964 v Tonkinském zálivu americký torpédoborec. Tzv. ofenziva Tet začala až téměř o tři a půl roku později, 30. ledna 1968 a skončila 23. září 1968. Jednalo se o ofenzívu severovietnamské armády pod velením generála Vo Nguyen Giapa a Vietkongu pod velením generála Tran Van Traa. Své jméno dostala podle toho, že na 30. ledna připadl vietnamský Nový rok, čili svátky Tét.
Cílem ofenzivy bylo vyvolání rozsáhlého povstání v celém Jižním Vietnamu, dobytí Saigonu a ukončení války. Rozsáhlá ofenzíva americkou a jihovietnamskou armádu zaskočila, byla i tak ale v krátkém čase odražena a protivník utrpěl těžké ztráty. Přesto se stala politickým vítězstvím Severního Vietnamu a díky liberálnímu postoji některých amerických sdělovacích prostředků měla značný vliv na americké veřejné mínění a významně posílila jeho protiválečný postoj.
Severovietnamci naplánovali ofenzívu na svátky Tét, vietnamský Nový rok, kdy bude příměří a Američané poleví ve své ostražitosti, Jihovietnamci budou oslavovat a většina vojáků bude na dovolené doma. Američané zachytávali zprávy a zajatce, od nichž se dozvídali, že se chystá ofenzíva, ale nepřikládali tomu mnoho důležitosti, protože v minulém roce utrpělo partyzánské hnutí velké ztráty.
Partyzánům se podařilo odlákat velké množství amerických jednotek do neobývaných pohraničních oblastí s tím, že tam bude směřovat hlavní útok. Jedním z jejich cílů se tak stala odloučená základna americké námořní pěchoty Khe Sanh, kde soustředil Vietkong nebývalé množství vojáků.
Po celém Jižním Vietnamu, kromě Khe Sanh, začalo koncem ledna platit příměří. Američané byli překvapeni, když v noci z 30. na 31. ledna začaly nečekaně boje po celé zemi. Každé větší město bylo napadeno partyzány, těžké boje probíhaly v Saigonu, kde šlo hlavně o dobytí amerického velvyslanectví a prezidentského paláce. Američané a jihovietnamská armáda přes první překvapení se nenechali zaskočit a postavili s na tvrdý odpor. Brzy vytlačili většinu partyzánů z velkých měst.
Jediné z větších měst, kde se udrželi delší dobu, bylo Hue. Jihovietnamci ho nepovažovali za vojenský cíl, protože to bylo město, ve kterém a v jeho okolí bylo mnoho historických památek. Rovněž to bylo sídlo poslední královské dynastie. Nikdo si nepomyslel, že se Vietkong prostřílí do centra města a zřídí si velitelství ve středověké pevnosti.
V patách za severovietnamskými vojáky šli i komunističtí novináři, kteří podle instrukcí komunistického vedení začali likvidovat nepřátele lidu – příslušníky inteligence, státní zaměstnance, policisty kněze obchodníky, cizince a množství žen a dětí. Námořní pěchota spolu s jihovietnamskými výsadkáři se pokoušeli o protiútok. Severovietnamci se postavili na tvrdý odpor, bojovalo se o každý dům každý metr. Počítali s tím, že nebudou použity těžké zbraně a letectvo vzhledem k historické hodnotě města a civilnímu obyvatelstvu. Po prvých dnech těžkých bojů Američané nasadili letectvo, hojně byly použity bomby a severovietnamské raketové střely zničily velkou část města.
O město se bojovalo poměrně dlouho a 23. února padli poslední vojáci ze severu. Bilance ztrát byla vysoká na obou stranách. Na 3000 civilistů považovaných za kolaboranty severovietnamští vojáci povraždili, padlo přes 600 amerických a jihovietnamských vojáků, další 3000 byly raněny. Severní Vietnam měl ztráty více než 5000 vojáků, jen 89 jich bylo zajato. 116 000 obyvatel přišlo o střechu nad hlavou.
Těžké boje pokračovaly o základnu Khe Sanh. Do jejího okolí bylo shozeno během bitvy 110 000 tun bomb a napalmu. Severovietnamci začali začátkem dubna ustupovat, Američané je sice pronásledovali, ale nemohli překročit hranice Severního Vietnamu. Utrpěli katastrofální ztráty – 10 až 15 tisíc vojáků, naproti tomu padlo jen něco více než 400 amerických vojáků.
Ofenzíva Tét skončila pro komunisty úplnou porážkou, namísto očekávaného povstání vyvolali mezi Jihovietnamci jen nenávist. Během prvního týdne padlo okolo 30 000 Severovietnamců a příslušníků Vietkongu.
Nejhorší bylo ovšem informování americké veřejnosti. Liberální východoamerická média, v čele s deníkem Washington Post (pro své politické zaměření nazývaný také Washingtonská Pravda – podle deníku sovětských komunistů) informovala pouze o bojích ve městě Hue a ani se nezmínila, že v ostatních městech boje dávno skončily porážkou vojsk Severního Vietnamu. Reportéři jmenovaného deníku se pak také „vyznamenali“ v aféře Watergate s následným odstraněním prezidenta Nixona, což mělo také negativní vliv na vedení války ve Vietnamu.
Po porážce ofenzívy Tét byli Američané blízko vítězství, kterého by jistě dosáhli, kdyby armádě vydávali rozkazy vojáci a ne politici. Vietkong byl v podstatě vyřazen z boje a už nebyl tvořen přesvědčenými bojovníky, kteří se postavili proti vládě Jižního Vietnamu. Nahradili je mladí vojáci ze Severního Vietnamu.
Historici se dosud neshodli, zda cílem bitvy o základnu Khe Sanh bylo:
- dobytí základny a otevření cesty na jih armádě Severního Vietnam nebo
- odlákání protivníka od ofenzívy „Tet“ nebo
- zajištění pohraničního území před možným americkým útokem na Severní Vietnam.
