24. února 2022 jsme slavili narozeniny. Večer už jsme věděli o ruském vpádu na Ukrajinu, před kterým varovaly západní tajné služby. Jenže kdo by jim věřil, že?
Od té doby jsme v tento den slavili už čtyřikrát. Pokaždé s nadějí, že válka odehrávající se necelý tisíc kilometrů od nás brzy skončí. A za tu dobu jsem se toho opravdu hodně dozvěděla o Češích.
O těch, kteří otevřeli své domovy uprchlíkům. O těch, kteří jim pomohli najít práci, školu nebo lékaře. Nabídli jim teplé jídlo, oblečení či prosté lidské slovo. O těch, jimž nejsou lhostejní lidé mrznoucí v rozbombardovaných městech bez elektřiny a vody. O prezidentovi, který ocenil, kolik lidí v této zemi je ochotno pomoci slabším. A dokonce i o ministrovi zahraničí Macinkovi, který ve svém projevu v OSN vyzval Rusko k ukončení války.
Mnoho jsme toho poznali i o Ukrajincích, kteří před válkou v Česku často vykonávali špatně placené práce, o něž nebyl zájem. Někteří na ně kvůli tomu pohlíželi s despektem. Ten se však během posledních let proměnil v respekt – jen málokdo by totiž dokázal tak jako oni vzdorovat jedné z největších mocností světa.
Respekt je o to hlubší, že v klíčových okamžicích našich dějin – v roce 1938 i 1968 – jsme místo boje zvolili přežití pod okupací. Možná i proto víc než jiní chápeme, jak důležití jsou v takové chvíli spojenci.
Nechci tu rozebírat politické ani historické příčiny nejkrvavějšího konfliktu, který Evropa od konce druhé světové války zažívá. Chci jen říct, že česká pomoc těm, kteří to opravdu potřebují, mě naplňuje hrdostí a vděčností. A také nadějí, že příští rok už budeme slavit bez existenciální tísně plynoucí ze zbytečně zmařených životů. Nejen na Ukrajině.
Zdroj: autorský text
