Vaše nejnovější album Slzy jste označila za melancholické, ale zároveň pozitivní. Souhlasíte s tím, že slzy mohou prodlužovat život?
To netuším. Myslela jsem, že život prodlužuje smích.
Ten taky…
Asi to musí být vyvážené, jakož ostatně v životě všechno. Slzy jsou nedílnou součástí života stejně jako smích. Deska nemá být o smutných slzách, ale spíš o těch pozitivních, kdy člověk něco hezkého zažije a je dojatý. Prostě pláčete dojetím, což není smutek, ale radost nebo melancholie. V tvorbě jsem ostatně vždy inklinovala spíš k vážnějším, zamyšlenějším a smutnějším polohám, nikdy jsem nedělala veselou hudbu, tak logicky i nové album je takto laděné. Pro mě je důležité hlavně v tom, že je to hudební vzpomínka na dobu, kdy jsem začínala, na osmdesátá léta, kdy jsme poslouchali Depeche Mode nebo Duran Duran.
Umíte se dojmout?
No jéje. Čím jsem starší, tím víc a víc. Zrovna včera jsme se synem už asi po pětadvacáté koukali na Bohemian Rhapsody. Když jsem tento film viděla poprvé, byla jsem nesmírně zasažená. Má totiž několik rovin. Jednak je to vzpomínka na Freddieho Mercuryho, je to o tom, jaký to byl geniální umělec a současně velmi složitý člověk, i o tom, že za svou zhýralost a své hříchy zaplatil daň nejvyšší, svůj život. Hudba je nadčasová a silná. Zkrátka je to geniálně udělaný a výborně natočený film. Dojímalo mě i to, jak se herci ztotožnili s autentickými postavami. Rami Malek, který ztvárnil Freddieho, mě dojímá na každém kroku, vždycky si popláču.
Dojetí je cítit i z vašeho alba. Jak jste sama uvedla, netoužila jste předvádět svůj hlasový rozsah, ale dát do projevu cit. Jak jste si to užívala?
Moc. Mohla jsem zpívat zase jinak. Když každé léto jezdíme turné s Michalem Pavlíčkem a se Stromboli, je to o velké hlasové exhibici, což mě taky baví, ale tady jsem chtěla být střídmá, nenápadná, zaměřit se na výraz a projev, dala jsem si záležet na interpretaci písniček, šla jsem po textu, nechtěla jsem exhibovat. To, že umím zpívat, ví snad každý, myslím, že jsem to ukázala na mnoha jiných projektech a albech. Kolikrát mi oba autoři, kteří se mnou desku dělali, říkali: „Tady bys mohla udělat éterický vokál à la Bára“, já jsem ale reagovala, že ho dělat nebudu, protože ho dělám vždycky, a tady to chci zkrátka jinak.
Kolik invence jste u nových autorů našla?
Hodně. Nedělám si žádný plán, co budu zpívat, přichází ke mně stále nová inspirace a nové nabídky, vždycky se objeví nějaký zajímavý autor, kterému řeknu, že do toho jdu, že se trefil, nebo naopak, že je to odjinud, a tak to odmítnu. Hlavní skladatel alba, textař i producent Richard Ulrych mě oslovil s tím, že je můj velký fanoušek z osmdesátek, kdy jsem začínala s Precedensem. Říkal, že je škoda, že už nedělám tuto hudbu, ve které jsem byla tak sebejistá, kde mi to sedělo a slušelo. Jeho nápad mě zaujal, tak jsme se do toho pustili. Ke spolupráci přizval Luďka Fialu, který hrál v kapele s Petrem Mukem, s nímž spolupracoval na jeho posledních albech. Dali mi velkou inspiraci, nosili nádherné hudební nápady i texty. Děkovala jsem, že mohu mít takový materiál.
Zkrátka vás baví dělat stále něco nového?
To mám bohužel ode zdi ke zdi.
Proč bohužel?
Tak bohudík. Ale jak se to vezme. Vysloužila jsem si tím za léta zpívání, že jsem nezařaditelná, že nikdo pořádně neví, co vlastně ta Basiková je. Každý má rád jinou etapu mého pěveckého života. Někdo jde na Stromboli, někdo na muzikály, někdo na židovské písně, někdo má rád Gregorianu (Veni Domine)… Mně to zkrátka takto do života přicházelo a vždycky mě bavilo poznat něco nového, něco si vyzkoušet. Ale proč vlastně ne…
V létě jsem byla na vašem koncertě ve městě Hostivice, který se konal u příležitosti slavností vína. Tam jste zpívala všechno možné…
…A byla tam nádherná atmosféra. To je taky jedna ze složek mé bohaté činnosti, udělat si výlet do všech žánrů a stylů. Hrála tam se mnou kapela, s kterou jezdíme po různých slavnostech nebo vystupujeme na plesech. Děláme jak moje věci, tak i převzaté, které nás baví. To jsem pak jak urvaná ze řetězu, že si mohu zazpívat písničky, které mám ráda. Zrovna ve městě Hostivice to byl jeden z moc příjemných večerů, bylo teplo, tak jsme si ten koncert užívali. Na pódium k nám dokonce přišel vinař-houslista, který byl úžasný.
Zpěváci mnohdy říkají, že rádi zpívají nové písničky, kdežto publikum požaduje ty staré a osvědčené. Máte to taky tak?
Samozřejmě. Je to ještě neozpívané, čerstvé, tak vás to baví a je v tom entuziasmus, který v něčem, co už jste dělala tisíckrát, není. Třeba song z Jesus Christ Superstar Co na tom je tak zlého po mně chtějí vždycky a všude. Když počítám všechna představení, včetně současných v Karlíně, a na všech možných koncertech, musela jsem ho zpívat asi dva a půl tisíckrát. Stejně ale ve mně je poctivost vůči publiku a profesi, takže se ho vždycky snažím zazpívat jak nejlíp umím.
Zmínila jste turné se Stromboli. Jaká je na koncertech atmosféra?
Úžasná. Skončili jsme loni v půlce října, ale tento rok zase pokračujeme v květnu a červnu. Čím dál víc nás překvapuje, že ačkoli jsme před třiceti lety fungovali jen tři roky a natočili dvě alba, oslovili jsme tím tolik lidí. Fungovali jsme v totalitě, v letech 1986 až 1988, tedy v době, kdy nebyla taková konkurence, nebyla možnost cestování, neexistoval internet ani možnosti, jak by se sem dostala cizí muzika. Dnes na nás chodí nejen naši vrstevníci, ale i jejich děti a děti jejich dětí, v rodinách se to předává. Přijde za vámi lékař, dělník, kdokoli, a řekne: „Stromboli, vy jste pro mě v mých studentských nebo mladých letech znamenali strašně moc“.
Čím to podle vás je?
Ta hudba je obrovsky nadčasová, je zvláštní a abstraktní. Když jsme dělali první velký vzpomínkový koncert v O2 aréně, vzala jsem tam i svoje dcery, které vůbec neměly ponětí, co hudba Stromboli je, protože tehdy ještě nebyly na světě. Byly tam i s kamarády a byly překvapené, co to je za zvláštní muziku. Navzdory tomu, co se dneska všechno hraje, co tkví v obrovské záplavě všech možných hudebních trendů a směrů, co všechno si lidi mohou vybrat z milionu různých stylů, byly dcery překvapené, že hudba Stromboli je třicet let stará.
A dodnes originální!
Na koncertech je obrovský ohlas, ohromná odezva od fanoušků, je to úžasné. Když někdo přijde na koncert, ví, proč přišel a na co přišel. Michal Pavlíček je legenda, geniální kytarista a úžasný skladatel. Navíc hrajeme v původním obsazení, přiletěla i Vendulka Kašpárková, která žije už asi třicet let v Austrálii. Během koncertu mezi námi v kapele funguje neuvěřitelná energie, je to hodně svobodné, protože nikdy nevíme, jak dlouhé a jaké sólo zahraje Michal Pavlíček. Různě na sebe reagujeme, někdy improvizujeme a písnička je pokaždé jiná. Je to obrovská radost a štěstí, vážím si toho, že to můžu dělat.
Říkáte, že dřív bylo méně konkurence. Je to dnes pro zpěváky těžší, nebo se naopak žije, zpívá a tvoří líp?
Jak se to vezme. Dřív jsme se Stromboli objížděli nonstop republiku, pamatuji si, že jsme měli přibližně pětadvacet nebo třicet koncertů měsíčně, do toho jsem ještě zpívala s Precedensem. Bylo to vyčerpávající a za jiné peníze, dnes můžeme udělat koncertů mnohem méně a za lepší honoráře, i technické podmínky jsou lepší, ať už jde o sály, kluby, zázemí nebo aparaturu. Jen cestování po D1 je stejné, takže já například všechny koncerty, které jsou směrem na východ, jezdím zásadně vlakem, protože kluci vyjedou v poledne z Prahy a do večera se dokodrcají do Ostravy, kdežto já vyjedu ve čtyři a za tři hodinky jsem na místě.
Vlakem se navíc cestuje příjemně, protože máte výhled přímo do krajiny…
No jistě, je to úplně jiný pocit jízdy, než po dálnici. Ale zpět k vaší otázce. Dnešní podmínky jsou určitě lepší, konkurence je ale opravdu obrovská. Já bych třeba dneska nechtěla začínat, myslím, že dnešní začínající zpěvák, zpěvačka nebo kapela to má hodně těžké. Běží různé talentové soutěže, někdo zazáří a pak o něm už neslyšíte.
Nedávno jste se stala producentkou prvního alba zpěvačky Nadi Válové. Čím vás zaujala?
Znala jsem ji ze SuperStar, potkávali jsme se na Hapkovsko-Horáčkovských projektech, kde jsme se daly do řeči. Vždycky mě strašně bavila, je to holka životem hodně zkoušená a v jejím hlase je všechno. Osudem i hlasovým projevem mi hodně připomíná Evu Olmerovou. Divila jsem se proto, že nemá ještě vlastní album, a tak jsem využila svých kontaktů a šla za svou vydavatelskou firmou. Tak dlouho jsem otravovala, až mi řekli: „Zajímá nás, je to zajímavý hlas, zajímavá zpěvačka. Dobře, tady máš badžet a album produkuj“. Tak jsem se do toho pustila, staly se z nás s Naďou kamarádky a plánujeme i společné koncerty.
Takže něco přece jen plánujete?
V horizontu pár měsíců mám nějakou představu o tom, co budu dělat. Přichází nabídky, takže každý týden sedíme s manažerem a říkáme si, co, kde a jak. Takže částečně plánovat musím, mám malé dítě a všechno se točí kolem něj.
Omlazuje vás?
Myslím, že jo. S bývalým manželem máme po týdnu střídavou péči. Týden, kdy mám Theodora u sebe, se mu snažím maximálně věnovat, a pokud možno nepracovat. Do těch ostatních týdnů si snažím dávat práci. Kdoví, jestli se mnou bude chtít ve třinácti jezdit na dovolenou. Zatím si to ale náramně užíváme. Loni k desátým narozeninám jsem jemu i sobě věnovala dar nejdražší a největší, pluli jsme mega giga lodí, která má mnoho pokojů, restaurací, sálů, divadel, restaurací či obchodů. Geniální bylo, že jsme pluli z italského Janova přes francouzské pobřeží až do Barcelony, na Korsiku, a zase zpátky do Itálie. V noci loď pluje, ráno jste v jiném městě, do kterého se po snídani vydáte, a večer se zase vrátíte na loď.
Cestujete ráda?
Cestování je mou velkou mimopracovní vášní. Ráda poznávám nová a nová místa. Naposledy jsme byly s dcerami, kterým už je osmadvacet, v Amsterdamu. Byly jsme taky třeba v Benátkách, které jsou mimořádné. Byly jsme v Barceloně, v Římě, v Paříži, v Londýně, čeká nás Lisabon, a rády bychom do Porta nebo Ria. Na světě je tolik míst, které stojí za návštěvu. Snažíme se vždycky aspoň na pět dnů. Vrchol toho, co mohu mít, pro mě je, že jsem týden pohromadě s dcerami, s kterými jsem strašně ráda a rozumíme si. Zároveň poznáváme nová místa a načerpáme obrovské inspirace.
Bára Basiková (1963)
Zpívala klasický repertoár v hudební škole a několika sborech, vystřídala nejrůznější styly a žánry. Spolupracovala s velkým množstvím orchestrů, bigbandů, filharmonií, skupin a souborů. Natočila téměř sto alb. Odzpívala tisíce koncertů a odehrála stovky divadelních představení, v nichž ztvárnila hlavní ženské role. Napsala mnoho písňových textů, povídek, fejetonů, básní a jeden román Rozhovory s útěkem, získala nejrůznější prestižní ocenění. Její repertoár je velmi široký, všestranný a kreativní.
