Zůstal věrný starému úsloví, že nejlepší obranou je útok, a vpadl na podzim roku 1744 s vojskem o síle 80 000 mužů do Čech, okupoval Prahu a pronikl až do jižních Čech. Do Čech se postupně stáhlo i rakouské vojsko o síle 53 000 mužů s přislíbenými posilami dalších 80 000 vojáků. Prusové se proto chtěli stáhnout z jihu zpět na sever, zvlášť, když Rakušané začali nyní ohrožovat i Slezsko, v té době patřící již Prusku. Jenže v úniku na sever potom Prusům zabránily rakouské oddíly v Týně nad Vltavou tím, že jim odřízly cestu k mostu přes řeku. Prusové se tak ocitli v pasti.
Jezdci z rakouských jízdní oddílů, především panduři barona Trencka a Chorvati, útočili na Prusy a sami se přitom kryli v terénu, což byla taktika do té doby nevídaná. O samotném průběhu menší bitvy, která začala za soumraku 8. října 1744, se dochovalo několik nesouhlasných zpráv. Prusům se nakonec podařilo Týn opustit. Do konce října potom baron Trenck zbavil Prusů celé jižní Čechy, a nakonec museli Prusové vyklidit celé české území.
Na rakouské straně padlo na 300 vojáků. Prusové přišli o 66 padlých a 127 raněných vojáků, polovinu proviantních vozů a železné pece na pečení chleba v poli. Po dočasném vítězství Marie Terezie v této tzv. druhé válce slezské však hned příští rok následovala neúspěšná společná rakousko-saská ofenzíva a s ní spojené porážky, např. v bitvách u Hohenfriedbergu a Kesselsdorfu. Podpisem mírové smlouvy 25. prosince 1745 císařovna sice nedosáhla u Pruska navrácení Slezska, zato však Prusko uznalo zvolení jejího manžela Františka I. Štěpána Lotrinského římským císařem.
Nejzajímavější osobností v tomto střetu je bezpochyby baron František Trenck (1711 – 1749), obávaný válečník, který sám neznal strach a své jezdce vedl v boji hlavně k efektivnosti a téměř již modernímu způsobu boje, žádné zkostnatělé a neúčinné velení, ale adekvátní reakce na průběžně se měnící situaci na bojišti. To se osvědčilo již během válek s Tureckem, do nichž vstoupil roku 1738 po boku maršála B. Ch. A. Münnicha v čele oddílů tří set všehoschopných mužů, tzv. pandurů, které sám zverboval. Většinou šlo o Chorvaty, Rumuny, Maďary a Srby.
Pro Marii Terezii později dokázal sestavit malou, ale velmi úspěšnou pandurskou „armádu“ o pěti tisících mužů, což vzbudilo v jeho okolí nejen obdiv, ale především závist a obavy. Zřejmě proto byl Trenck roku 1745 falešně obviněn z toho, že se nechal podplatit pruským králem Fridrichem II., za což byl odsouzen k testu smrti, zmírněného Marií Terezií na doživotní vězení na Špilberku. Tam také pět let po této bitvě, kde jeho oddíly odvedly podstatný kus práce, zemřel.
