Leopold Josef Maria hrabě z Daunu, kníže z Thiana (24. září 1705 – 5. února 1766) přišel na svět jako syn polního maršála Wiricha Filipa hraběte z Daunu (1669 – 1741), knížete z Thiana, a Marie Barbory hraběnky z Herbersteinu. Šlechtická rodina Daunů pocházela z Porýní a odvozovala své jméno od rodového sídla jménem Daun jižně od pohoří „Vysoký Eifel“ (Hohe Eifel), jehož nejvyšší horou je „Hohe Acht“ (747 m nad mořem). I když šlo tedy původem o německý rod, postupem času se Daunové sžili s habsburskou monarchií. Leopoldovi byla původně vybrána duchovní dráha v církvi, ale projevil se u něho přirozený vztah k vojenství a armádě. Ostatně nejen otec, ale i jeho dědeček Vilém Jan Antonín hrabě Daun (1621 – 1706) byl významným rakouským generálem.
Roku 1718 vstoupil Leopold Daun do rakouské císařské armády a roku 1731 se stal velícím plukovníkem pěšího pluku, jehož čestným majitelem byl jeho otec. Po konci války o dědictví polské roku 1736 byl jmenován císařským komořím a generálmajorem, po tažení proti Turkům roku 1739 polním podmaršálkem. Podílel se na organizaci vojenské zdravotní služby v Uhrách a do válek o dědictví rakouské vstoupil jako plukovník-majitel pěšího pluku.
Po bitvách u Hohenfriedbergu a Žďáru byl povýšen na „Feldzeugmeistera“ (generálporučík) a podílel se na zpracování výcvikového řádu pro pěchotu a jezdectvo roku 1748. V důsledku toho jako nutný předpoklad pro vzdělávání budoucích důstojníků byla založena kadetní škola, z níž roku 1751 vznikla vojenská akademie Marie Terezie ve Vídeňském Novém Městě. Generála Dauna pak jmenovala jejím ředitelem. Zároveň vykonával i funkci velícího generála ve Vídni. V letech 1754 – 1756 následovalo povýšení na polního maršála a byl jmenován předsedou soudního kolegia dvorské válečné rady.
Po vítězství u Kolína a v důsledku porážky prince Karla Alexandra Lotrinského, bratra manžela Marie Terezie, u Štěrbohol a Lutynie (Leuthenu) roku 1757, bylo maršálu Daunovi svěřeno vrchní velení rakouské armády. V letech 1758–59 potom úspěšně zmařil plán pruského krále Fridricha II. na dobytí Olomouce a 14. října 1758 zvítězil v bitvě u Hochkirchu v Sasku. Tam za svítání Daunova armáda překvapila a napadla Fridrichovy vojáky částečně ještě v jejich ležení a množství pruských vojáků bylo zabito bajonety ještě v jejich stanech. Okolí kostela a kostel v Hochkirku se stal dějištěm urputných bojů a cesta k tamnímu vesnickému hřbitovu pak byla pojmenována „Blutgasse“ (Krvavá cesta). Dodnes potom jsou na barokních dveřích farního kostela i na něm samém vidět stopy po koulích tehdy vypálených z mušket.
Další bitvu s Prusy svedl maršál Daun rovněž v Sasku, u Maxenu 20. listopadu 1759, kdy jeho vojáci museli čelit nepříznivému počasí, bylo chladno a sněžilo. Během boje i tak zajali 15 000 pruských vojáků a pruského generála Fridricha von Fincka (1718 – 1766) a další důstojníky. Finck byl potom s ostatními generály propuštěn na čestné slovo. Později se Finck musel za tento debakl zodpovídat před pruským vojenský soud, který ho suspendoval a odsoudil k ročnímu vězení v pevnosti Spandau. Většina pruských zajatých vojáků byla pro další boje ztracena, protože zemřeli na úplavici.
Ale ani Daunovi se vždycky nedařilo. Jeho vojsko bylo v listopadu 1760 poraženo Prusy u Lehnice a Torgavy, kde byl Daun dokonce těžce zraněn. I když měl silnější vojsko, v důsledku špatného počasí se ruské spojenecké oddíly z bitvy stáhly, což Prusové pochopitelně využili. O tom, že ani Marie Terezie za tyto porážky nevinila maršála Dauna svědčí i to, že krátce na to ho nechala jmenovat státním ministrem a prezidentem dvorské válečné rady. A ne proto, aby mu takto elegantně zabránila v dalších taženích do pole.
Sedmiletá válka totiž dál pokračovala, jenom s tou změnou, že Rusko a Švédsko vystoupilo z protipruské koalice, a Rakousko samo tuto válku vyhrát nemohlo. Což se projevilo o dva roky později, když byl maršál Daun v červenci roku 1762 poražen Prusy u Burkatówa. Sedmiletá válka jako taková potom skončila v únoru roku 1763 uzavřením mírové smlouvy mezi Rakouskem a Pruskem, podle níž se územní poměry na území Svaté říše římské vrátily do roku 1756 a Prusku se v důsledku toho vrátilo Slezsko a Kladsko, tímto vydobytá na Rakousku. Na oplátku se pruský král Fridrich II. v tajném dodatku mírové smlouvy zavázal dát při volbě římského císaře svůj kurfiřtský hlas prvorozenému synu Marie Terezie Josefovi (budoucímu císaři Josefu II.).
Konec Sedmileté války znamenal i konec válečné kariéry maršála Dauna. Jeho vojenskou kariéru lze celkově hodnotit, když už ne jako skvělou, tak jako výjimečnou zcela určitě. Byl jedním z nejlepších vojevůdců Marie Terezie, která ho vyznamenala udělením Řádu zlatého rouna (1753) a Vojenského řádu Marie Terezie (1758). Při vedení vojska vynikal především vytrvalostí, podrobným rozborem situace a vytvářením účinné obrany, což se mu často vyplatilo. Naopak si nepotrpěl na smělé útočné plány, ale když se naskytla vhodná situace, s útokem neváhal. V našich dějinách se na něj trochu pozapomnělo, protože šlo o rakouského generála. I on však patří do našich vojenských dějin. Zemřel 5. února 1766 a je pohřben v kapli sv. Jiří v augustiniánském kostele ve Vídni. Se svojí manželkou Josefou, hraběnkou Fuchsovou, ovdovělou hraběnkou Nosticovou, s níž se oženil roku 1745, měl dceru Marii Terezii a syny Františka Karla a Leopolda. Ani jeden z nich ale na zářnou vojenskou kariéru svého otce nenavázal.
