Sousední státy a jejich spojenci, tj. Bavorsko, Prusko, Francie, Sasko a Španělsko, však tento interní výnos rakouského císařství celým názvem pojmenovaný „Pragmatická sankce o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského“ neuznaly s tím, že se jim naskýtá příležitost Rakousko napadnout a rozdělit se je mezi sebe. Tak po smrti Karla VI., k níž došlo 20. října 1740, začala v prosinci 1740 vpádem Pruska do Slezska náležejícího Rakousku tzv. Válka o dědictví rakouské. Jednou z bitev, která se během ní odehrála, byla i bitva u jihočeského Zahájí. Konkrétně k ní došlo proto, že bavorský kurfiřt Karel Albrecht se znovu s francouzskou pomocí pokusil získat český trůn.
Na jaře roku 1742 se v okolí Písku a Protivína začaly francouzské jednotky formovat, celkem asi 18 000 mužů, z toho 4320 jezdců. V květnu se k nim začala stahovat i rakouská vojska. K rozhodujícímu střetu došlo u vesnice Zahájí, kterou 25. května 1742 obsadili Francouzi, když předtím vyhnali na 300 rakouských jezdců, pandurů a Chorvatů.
Rakušané, kterých bylo asi 9000, se pod velením Jiřího Kristiána Lobkovice pokusili dobýt Zahájí zpět kolem čtvrté hodiny odpolední nejprve útokem pěchoty a potom i těžké jízdy, celkem třemi pluky kyrysníků, ale neúspěšně. Obě plně rozvinutá vojska až do tmy vyčkávala na příchod posil, ale i když dorazily, ke střetu nakonec nedošlo. Za tmy Rakušané ustoupili zpátky k Budějovicím a Francouzi se tak začali považovat za vítěze.
Ve srovnání s jinými bitvami našich dějin byly ztráty na obou stranách spíše menší. Na polích kolem Zahájí padlo asi sto rakouských a více než dvě stě francouzských vojáků. Jejich těla byla pravděpodobně zakopána na místě křižovatek silnic ke Hluboké a ke Zlivi, na okraji lesa „Háje“. Je zde postaven vysoký křížek. Na druhém konci obce byla postavena další Boží muka na památku padlým francouzským vojákům. V roce 1932 je nechala postavit na své náklady francouzská vláda, která ani po 190 letech nezapomněla na své mrtvé vojáky pochované kdesi v dalekých Čechách.
Pro obec tyto události měly kruté následky, během bojů byla těžce poškozena. Většina dřevěných domků shořela, poškození neušel ani kostel a fara. Trvalo dlouhých a těžkých patnáct let, než se místní obyvatelé s těmito hrůzami vyrovnali.
Bitva ukázala odhodlání obou válčících stran v tomto konfliktu pokračovat. Dalším vojenským střetům zabránily úvahy o možném mírovém řešení konfliktu a Francouzi nakonec museli jižní Čechy vyklidit. Celá válka o dědictví rakouské skončila o šest let později, roku 1748 de facto kompromisem. Protivníci rakouského císařství uznali platnost Pragmatické sankce výměnou za to, že Marie Terezie se vzdala většiny Slezska ve prospěch Pruska. To ostatně odpovídalo i výsledkům jednotlivých bitev během této války, kdy moderněji vyzbrojené a lépe vycvičené pruské vojsko získalo nad tím rakouským převahu.
I Karla VI. zřejmě postihly problémy se zplozením následníka trůnu v důsledku příbuzenských sňatků, v habsburské dynastii. Jeho manželka, Alžběta Kristýna Brunšvicko-Wolfenbüttelská, porodila první dítě až osm let po sňatku, syn Jan Leopold však zemřel ve věku pouhých sedmi měsíců. Potom následovaly už jen tři dcery, jako první Marie Terezie, po ní Marie Anna, která zemřela ve svých 26 letech sice provdaná, avšak bezdětná, a Marie Amalia, která se dožila jen šesti let.
I v důsledku toho Marie Terezie cítila dynastickou povinnost přivést na svět co možná nejvíce dětí. Celkem ji měla 16, z toho 5 synů a 11 dcer. Dospělosti se nedožili jeden syn a pět dcer. Jejím nástupcem na trůně se stal nejstarší syn Josef II. I když byl dvakrát ženat, zanechal po sobě pouze dvě dcery. Po něm tedy na trůn nastoupil jeho bratr Leopold, pradědeček nám již časově bližšího Františka Josefa I.
