Toto pochybné prvenství patří maršálu Paulusovi, který se ho dočkal za 2. světové války u Stalingradu. Byl v té době maršálem sotva pár hodin a v bezvýchodné situaci si mohl vybrat jen mezi zajetím a kulkou ze své vlastní zbraně. Oproti Hitlerovu očekávání si vybral to první.
A to v dobách, které nebyly zrovna jednoduché. Za 2. světové války bylo jasné nejen to, kdo je nepřítelem SSSR, ale po konferenci v Jaltě i to, kdo osvobodí Prahu. Kdyby to nebyl Koněv, byl by to jiný sovětský maršál. A totéž platí i v případě jeho velení vojskům Varšavské smlouvy a potlačení maďarské revoluce.
Je děsivé, když během války dochází k bestiálním činům ze zvůle vojáků. Co však říct k tomu, když se tak děje na základě příslušné směrnice? Za druhé světové války právě takový rozkaz vydal polní maršál Wilhelm Bodewin Johann Gustav Keitel.
Ve službách jiného státu, například právě onoho Pruska, by jeho vojenské schopnosti vynikly určitě daleko výrazněji. Určitě proto nenese vinu na tom, že války o dědictví rakouské a Sedmiletou válku „jeho“ Rakousko prohrálo. K tomu došlo na základě politických, a ne vojenských, rozhodnutí.
Jmenoval se Vasilij Danilovič Sokolovskij (21. 7. 1897 – 10. 5. 1968) a jeho jméno dnes snad něco řekne už jenom historikům. Na rozdíl od jiných netrpěl zbytečnými ohledy a zřejmě byl i o něco chytřejší než ostatní. Anebo vychytralejší? V každém případě to dotáhl až do hodnosti maršála.