Prostě se to tak sešlo, a to hlavně proto, že maršál Sovětského svazu Ivan Stěpanovič Koněv se narodil v době, která mu umožnila být během těchto událostí kariérně dostatečně vysoko, aby se mohl daných příležitostí chopit – 28. prosince 1897. Pocházel ze skromných poměrů rolnické rodiny žijící ve vesnici Lodějno, kde v roce 1906 absolvoval farní školu a potom roku 1912 školu v sousední vesnici.
Od 15 let pracoval jako sezónní dělník v lese. Během první světové války byl v osmnácti letech odveden k dělostřelectvu. Po vypuknutí říjnové revoluce vstoupil do bolševické strany a bojoval v občanské válce. V Rudé armádě působil jako komisař divize, pak byl jmenován velitelem divize, dále velitelem 2. armády a v předvečer druhé světové války velel Zabajkalskému vojenskému okruhu.
Ze základních životopisných faktů připomeňme, že I. S. Koněv byl dvakrát ženatý a měl tři děti. Dcera Natalja Koněvová je profesorkou Vojenské univerzity Ministerstva obrany Ruské federace. V soukromí byl asketický, tvrdý ke svému okolí, podřízeným i rodině a nelítostný ke svým vojenským nepřátelům. Podle potomků byl sice tvrdý, ale spravedlivý. Americká svědectví navíc uvádějí i jeho smysl pro humor. Věnoval se myslivosti a relaxoval při lovu ryb na tzv. dírkách, tj. u otvorů proražených na ledu. Zemřel na rakovinu 21. května 1973 a je pochován u Kremelské zdi v Moskvě. Získal řadu ocenění a vyznamenání, k těm nejcennějším patří dva tituly Hrdiny SSSR.
Tři méně známé kapitol z jeho života
Rok 1941
Bylo třeba „přeladit“ myšlení sovětských lidí v tom smyslu, že tolik vyhlašovaná mírová politika SSSR se změnila na přípravu útočné války, které se Sovětský svaz nevyhne. Koněv byl v té době velitelem 19. armády a dostal rozkaz připravit vojska k útoku na západ přes Polsko. Stalin nevěřil zprávám, které dostával z různých zdrojů, že se Německo chystá napadnout Sovětský svaz a byl přesvědčen, že v roce 1941 k útoku nedojde. Nevěřil, že se Hitler odváží bojovat na dvou frontách. Přesto nařídil soustředit sovětská vojska na západních hranicích SSSR a plánoval zahájení preventivního útoku proti Německu po 10. červenci 1941. Ale Hitler Stalina předběhl a napadl Sovětský svaz zhruba o tři týdny dříve – 22. června. Tragédií pro Rudou armádu bylo to, že neměla připravené plány obrany, ale jen útoku. Sovětské vojsko se proto nedovedlo německému náporu účinně bránit a ustupovalo do hloubi Ruska až k Leningradu, Moskvě a Stalingradu. To bylo samozřejmě pro všechny vojáky a velitele včetně Koněva velmi deprimující.
Rok 1955
V té době se po Stalinově smrti v roce 1953 sovětská zahraniční politika mění ze stalinské agresivní na spíše obrannou, i když hlavně proto, že nový poválečný poměr sil mezi Západem (USA a NATO) a Východem (SSSR) nebyl pro Sověty příznivý. Hlavním „architektem“ sovětské tzv. mírové politiky se stal nový představitel SSSR Nikita Chruščov, který zvítězil v bezohledném souboji Stalinových nástupců o moc ve státě. Hlavním nástrojem studené války se stále více stávala propaganda, zvláště pak proti zbrojení, která měla na Západě velkou odezvu. Na podněcování a organizování protestů proti atomovému zbrojení, americkým raketám apod. spolu s financováním komunistických stran v kapitalistických zemích vyčleňoval SSSR stovky milionů dolarů ročně. Odpovědí na vstup Německé spolkové republiky (NSR) do NATO 5. května 1955 bylo ještě v květnu téhož roku založení vojenskopolitické organizace Varšavská smlouva (SSSR, Polsko, NDR, Československo, Rumunsko, Maďarsko, Bulharsko a Albánie). Vznikly tak spojené ozbrojené síly Varšavské smlouvy, jejichž velitelem se stal právě maršál Sovětského svazu I. S. Koněv.
Rok 1956
Kapitola, která je v poslední době maršálu Koněvovi vyčítána nejvíce. Po povstání ve východním Německu (1953) a povstání dělníků v Poznani (1956) vypukla 23. října 1956 v Maďarsku revoluce, což byl v pořadí třetí násilně potlačený konflikt lidu okupační mocností, neboť Sověti měli v těchto zemích rozmístěné svoje vojenské jednotky. Původně poklidná maďarská demonstrace solidarity s Polskem přerostla ve spontánní výbuch odporu obyvatelstva proti komunistickému režimu. Lidé svrhli 25 metrů vysokou Stalinovu sochu, z maďarských vlajek vystřihovali státní znak s rudou hvězdou, který roku 1949 nahradil královský erb, a dožadovali se odchodu sovětských vojsk ze země. 31. října, po oznámení, že Maďarsko vystupuje z Varšavské smlouvy a stává se neutrálním státem, Chruščov dostal strach, že bude následovat dominový efekt a rozsype se celé, čistě jen vojenskou silou slepené socialistické společenství. A tak 4. listopadu sovětská armáda pod velením maršála Koněva zahájila překročením sovětsko-maďarských hranic operaci „Vichr“.
Sověti nasadili na potlačení povstání 31 550 vojáků a 1 130 tanků a neobešlo se to beze ztrát. Oficiální verze mluví o 2 652 mrtvých a 19 226 těžce zraněných maďarských občanech, podle některých historiků se však počet obětí povstání odhaduje až na statisíce. Na sovětské straně padlo 722 vojáků a 1 251 jich bylo zraněno. V Československu byla provedena částečná mobilizace. Armáda byla rozmístěna a připravena k boji v oblasti kolem Seredu na Slovensku, k jejímu nasazení do akce naštěstí nedošlo.
