Na rozdíl od těch, co skončili na popravišti. Budoucí maršál Sokolovskij pocházel z rolnické rodiny žijící u Białystoku na území dnešního Polska, tehdy součásti carského Ruska. Chodil tam do farní (základní) školy, roku 1912 vystudoval dvouletou učitelskou školu a v roce 1918 absolvoval 1. moskevské vojensko-instruktorské kurzy. Jako jeden z prvních po Říjnové revoluci vstoupil do Rudé armády. Během občanské války (1917 – 1923) bojoval na kavkazských frontách, později v centrálním Rusku. Ve druhé polovině 30. let postoupil na funkci náčelníka štábu vojenského okruhu. Stalinovy čistky, jimž padl za oběť Tuchačevskij a další důstojníci, ho minuly, možná jen proto, že ještě neměl v armádě takový vliv a moc.
Začátkem roku 1941 přešel do Moskvy, se Žukovem a Vatutinem patřil k nejužšímu vedení generálního štábu. Koncem července 1941 byl přeložen k Západnímu frontu. Účastnil se plánování a uskutečnění protiútoku u Moskvy. V bitvě u Kurska velel Západnímu frontu, který v operaci Kutuzov osvobodil Orel. V následující operaci Suvorov Sokolovského vojska osvobodila Smolensk, od října 1943 však další postup sovětských vojsk uvázl. Po neúspěchu dalších útoků v zimě 1943/44 byl Sokolovskij přeložen k 1. ukrajinskému frontu jako náčelník štábu. Zde se podílel na přípravě Lvovsko-Sandoměřské a Viselsko-Oderské operace. V dubnu 1945 si ho vyžádal maršál Žukov jako zástupce k provedení Berlínské operace a osvobozením Berlína pro něj válka, které se účastnil od jejího prvního dne, také skončila.
V době, kdy Sokolovskij byl spolu s generálem Čujkovem velitelem sovětské vojenské administrativy v Německu, začalo 16. června 1953 stávkou stavebních dělníků, kteří žádali snížení pracovních norem a cen ve státních obchodech, povstání. Toto tzv. východoberlínské povstání se velmi rychle proměnilo ve všelidové povstání po celé Německé demokratické republice. Sovětští vojenští velitelé v Berlíně i některých dalších východoněmeckých městech vyhlásili na rozkaz Moskvy stanné právo. Do jejich ulic vjely sovětské tanky a vojáci dostali rozkaz rozehnat protestující davy střelbou. V Berlíně, Lipsku, Magdeburku a dalších městech byly pobity a zraněny stovky lidí.
Do povstání se zapojil také „Svobodný svaz rusko-německého přátelství“ založený v roce 1951, který založili ruští a němečtí antikomunisté. Svaz se prostřednictvím rozhlasu a letáků obrátil na sovětské vojáky a důstojníky s výzvou, aby nestříleli do německých pracujících. Někteří z nich skutečně stříleli jen do vzduchu a 18 z nich bylo 28. 6. 1953 nedaleko městečka Bideritz, kde byl dislokován 43. pěší pluk Rudé armády, popraveno. Dalších 23 sovětských vojáků potom bylo popraveno v Berlíně. Popravy se konaly „tradičním“ sovětským způsobem, jako třeba v Katyni, i jinde – střelou do týla oběti stojící na kraji vykopaného masového hrobu tak, aby do něj tělo popraveného rovnou spadlo. Kdo k tomu podepsal rozkaz a která jednotka exekuci vykonala, se neví dodnes.
Oficiální komise, jejímž členem byl i Sokolovskij a která měla tuto událost vyšetřit, vyhodnotila východoberlínské povstání jako komplot „fašistických a dalších organizací“, řízených americkou rozvědkou, i když účast „fašistů“ na této akci nikdy prokázána nebyla. Sokolovskij prostě došel tedy přesně k tomu, k čemu dojít měl, ať už „sám od sebe“ nebo „s nápovědou“.
Ještě jednou – a rovněž příznačně – se Sokolovskij „vyznamenal“ v roce 1957, když chtěl Chruščov odstranit Žukova. Na kvapně svolaném plénu Ústředního výboru komunistické strany Žukovovi někdejší spolubojovníci, maršálové Sokolovskij, Koněv a Malinovskij, Chruščovovi pomohli a podpořili ho, když Chruščov Žukova obviňoval z bonapartismu, neurvalosti a ze sklonů ke zvůli. Tak se Sokolovskij Žukovovi „odměnil“ za to, že si ho za války vyžádal a povýšil na svého zástupce. Prostě se v této chvíli pragmaticky přiklonil na stranu toho silnějšího, čili Chruščova. A stal se později náčelníkem generálního štábu. Totéž se ostatně vyplatilo i Malinovskemu, kterého Chruščov následně jmenoval ministrem obrany.
V závěru své vojenské kariéry se Sokolovskij významnou měrou podílel na vypracování sovětské vojenské jaderné strategie a naposledy, od roku 1960, působil ve sboru inspektorů. Zemřel, zajisté spokojeně, 10. 5. 1968 a je pochován na tom nejčestnějším místě vůbec, u Kremelské zdi na Rudém náměstí v Moskvě.
