Od konce druhé světové války po celá čtyřicátá a padesátá léta se území budoucí NDR nacházelo v permanentní krizi. Rozbombardovaná města neposkytovala dostatek bytů, přičemž situace byla ještě zhoršena přílivem uprchlíků z polského záboru Německa. Metody sovětské okupační správy se řídily stalinským modelem, z čehož plynul tuhý centralismus, který nedovoloval soukromou ekonomickou iniciativu a tak vládl nedostatek jídla, nedostatek věcí denní potřeby a nedostatek paliv. Východní Němci byli také nuceni odvádět reparace a jejich průmyslové stroje byly demontovány a odvezeny do Sovětského svazu. Sílu této krize ukazuje počet emigrantů – v roce 1950 na západ uprchlo 200 000, v roce 1951 potom 166 000, v roce 1952 dalších 182 000 a v roce 1953 více než 225 000.
Ekonomické problémy svého státu se loutková východoněmecká vláda snažila vyřešit „stachanovským“ systémem, kdy na jednotlivce vznášela požadavky na překračování výrobního plánu. Už v roce 1952 v Magdeburku vypukla první dělnická stávka a v dubnu 1953 stávkovali dělníci za zlepšení špatných životních podmínek a proti oficiálně šířeným lžím o údajně rostoucí životní úrovni. Pokus politbyra utišit protesty „novým kurzem“ přišel příliš pozdě. Tvrdošíjné zvyšování norem, nejistota, která zavládla po Stalinově smrti, a dlouho zadržované rozhořčení dělnictva nakonec vyústilo v otevřené povstání.
Začalo tím, že dopoledne 16. června se na staveništi 40. bloku východoberlínské Stalinalee pod transparentem „Konec zvyšování norem!“ shromáždil průvod asi tří set stavebních dělníků a vydal se na pochod směrem do centra. Bezprostřední příčinou vyhlášení tohoto pochodu bylo oznámení vlády, že hodlá zvýšit pracovní normy o 10 %, avšak při zachování stávající výše platu. Postupně se k protestujícím připojilo dalších sedmnáct set lidí a tento dvoutisícový průvod se přesunul ke spolkovému předsednictvu FDGB (Svobodný německý odborový svaz) ve Wallstrasse.
Když tam demonstranti narazili na zavřené dveře, pochodovali k budovám ministerstev na Leipziger Strasse. Rozhořčení davu, který se mezitím zpětinásobil, se ještě zvýšilo, když se s nimi nikdo nechtěl bavit. Nakonec se před nimi objevil ministr průmyslu Fritz Selbmann a pokusil se k davu promluvit. „Drazí soudruzi,“ začal, ale více nestačil říci, neboť dav začal okamžitě skandovat, že je zrádce. Selmann chtěl pokračovat sdělením, že zvýšení norem má být zrušeno, ale to už nikoho nezajímalo. Masy začaly požadovat odstoupení vlády.
Následující den, 17. června, už ulicemi Berlína pochodovalo 12 000 dělníků z oceláren v Hennigsdorfu a 16 000 dělníků z Reichsbahnbauunion a na 20 000 dělníků ze stavebnictví se shromáždilo na Strausberger Platz. Během dopoledne vstoupili do stávky dělníci nejdůležitějších průmyslových gigantů, jako AEG, Kabelwerk Oberspree nebo elektrárny Klingenberg. V jedenáct hodin byl zastaven provoz tramvají. Protesty vyvrcholily masovou demonstrací 15 000 henningsdorfských a východoberlínských kovodělníků na stadionu Waltera Ulbrichta.
Dělníci začali organizovat stávkové výbory, které společně vznesly svůj hlavní politický požadavek – sjednocení Německa prostřednictvím transparentních a demokratických voleb. Východoněmečtí státní představitelé se v noci z 16. na 17. června spěšně odebrali na sovětské velvyslanectví v Berlíně a jednali s velitelem sovětských vojsk v NDR maršálem Grečkem o tom, jak tuto situaci řešit.
Ve 13 hodin vyhlásil sovětský velitel města generálmajor Dibrov výjimečný stav a sovětské tanky obsadily střed Berlína. Neozbrojení demonstranti proti nim neměli nejmenší šanci, a tak se ulice vylidnily. Od 21. hodiny byl nařízen zákaz vycházení a situace v Berlíně postupně uklidňovala. 18. června vypukly stávky mimo Berlín a brzy zachvátily celou zemi. Celkově se na stávce podílelo na 600 podniků s půl milionem dělníků ve 450 městech. Konalo se asi 560 místních demonstrací, manifestací, stávek, došlo i na násilné činy proti úředním osobám. Všechny byly násilně potlačeny. Sporadické stávky a pasivní odpor pokračovaly až do července, i když už 24. června 1953 Ministerstvo státní bezpečnosti vydalo tiskovou zprávu, že v zemi je už klid.
Po rozdrcení povstání sovětskými jednotkami sáhla východoněmecká centrální vláda k tvrdým opatřením. V průběhu masivní vlny zatýkání bylo jen v Berlíně zadrženo 1744 osob včetně členů stávkových výborů. 23. června bylo ve východoněmeckých věznicích drženo již více než 6000 osob, k 1. červenci už jejich počet dosahoval k deseti tisícům. Odsouzeno bylo 1500 obžalovaných, dva k trestu smrti.
Konečné odhady počtu obětí povstání na straně demonstrantů se pohybují mezi 55 až 500, přičemž jde jak o lidi zabité střelbou na ulicích, tak o 2 vůdce povstání odsouzené k trestu smrti. Sovětské úřady přiznaly, že během povstání bylo zastřeleno sedm osob, ale ve skutečnosti jich bylo asi dvacet nebo čtyřicet. Dalších odhadem 1200 lidí bylo potrestáno nucenými pracemi v celkové délce trvání 6000 let, tedy v průměru 5 let na jednoho odsouzeného.
