O co přesně šlo? Reálná hodnota koruny po válce klesala čili došlo k inflaci, která fakticky stále rostla. Lidé začali mít nominálně stále více peněz, ale v obchodech přitom bylo stále poměrně málo zboží. Zatímco „normálně“ by jeho cena rostla, v socialismu s jednotnými, pevnými a státem nařízenými cenami se ve státních obchodech zdražovat nemohlo. Ekonomika si za této situace, spontánně vybudovala „bypass“ – černý trh. Právě jeho likvidace byla vydávána za jeden z úspěchů, či pozitivních důsledků, měnové reformy. Zároveň se ale znehodnocením měny měla srazit koupěschopnost obyvatelstva, které chudá poválečná nabídka v obchodech nemohla stačit. A spolu s tím se svezla i likvidace podstatné části tzv. přídělového systému, kdy některé zboží, např. maso, bylo možné kupovat jen na tzv. lístky. Některé komodity, např. máslo nebo některé druhy ovoce, však podle pamětníků podléhaly přídělovému hospodaření i po této měnové reformě až do začátku 60. let.
Měnová reforma postihla obyvatele Československa plošně a zasáhla nejenom jeho úspory v hotovosti a na účtech, ale fakticky zrušila i všechny pohledávky obyvatel i právnických osob vůči státu, např. dluhopisy. Tak se z měnové reformy fakticky stal i státní bankrot.
Jaká u nás byla v té době situace?
- Československo ekonomicky utrpělo hned po válce tím, že Stalin zakázal zemím ve své sféře vlivu, aby přijali tzv. Marshallův plán, jehož účelem byla ekonomická podpora válkou zničených hospodářství evropských zemí.
- Měnová reforma byla jen pokračováním tzv. „Vítězného února“, který v roce 1948 komunistickým pučem v Československu nastolil za podpory SSSR a lhostejného přihlížení Západu diktaturu proletariátu, tj. komunistický totalitní režim. Následovala likvidace živnostníků a soukromých zemědělců spolu s přechodem k centrálně plánovanému hospodářství, které začalo fungovat spolu s první pětiletkou (1948 – 1953). Po ní pak následovaly až do tzv. sametové revoluce, v roce 1989 další centrálně plánovaná pětiletá období se stanovenými úkoly hospodářského růstu v každé oblasti národního hospodářství, které měly být v daném období splněny. Ne vždy se to samozřejmě podařilo.
- Zelenou po roce 1948 dostal těžký průmysl (např. zbrojní) před lehkým (spotřebitelským). Státní direktiva určila zvýšit výrobu oceli, s čímž souvisela i vysoká spotřeba elektrického proudu. A protože ho nebylo dost, stávalo se, že v podvečer se na celé hodiny přerušovala dodávka proudu do domácností, neboť továrny před nimi měly přednost. Rovněž se neúměrně zvýšila výroba a spotřeba černého (koksovatelného) hnědého uhlí, které hutě a ocelárny polykaly po tisícovkách tun. Přesně, jak nařídil soudruh Stalin: „Československo se stane kovárnou socialismu.“ Nebylo to nelogické rozhodnutí. Z celého socialistického tábora mělo Československo nejvyvinutější hutní i strojírenský průmysl a k tomu pověst vynikajícího výrobce zbraní. Jakou cenu za toto rozhodnutí zaplatí obyvatelstvo, nehrálo vůbec žádnou roli.
- Ani tak nebyl průmysl schopen plnit nereálně vysoko nastavené plány výroby, materiálu a elektřiny nebylo nikdo dost.
- Aby se vše řádně rozjelo, prezident Klement Gottwald se v červenci 1949 setkal s hornickými učni v Lánech. Tím začala tzv. Lánská akce, masový nábor mládeže do hornictví. V tehdejších osmiletých školách se konaly besedy, na které se dostavil hornický učeň v uniformě v doprovodu funkcionářů a vyjmenovával výhody tohoto zaměstnání. A ty výhody oproti jiným povoláním tam skutečně existovaly. Do slušivé hornické uniformy se nakonec navlékl i sám soudruh Gottwald.
- A chyběly i platby za export investičních celků, strojů, zařízení a zbraní do SSSR i do zemí sovětského bloku a pak i do zemí rozvojových budujících socialismus, neboť „revoluce musí pokračovat“. Na zaplacení mnoha z těchto dodávek stále čekáme, resp. se jich nejspíš už nikdy nedočkáme.
- V zemědělství proběhla násilná kolektivizace, kdy během dvou let bylo odsouzeno do vězení na 50 000 rolníků (po sovětském vzoru zvaných kulaků), kteří se jí vzepřeli neb nebyli schopni plnit státem úmyslně nastavené nereálně vysoké dodávky. Zemědělská družstva začali vést uvědomělí soudruzi, kteří často o zemědělství věděli jen to, kolik mají čeho dodat do státního výkupu. Následkem byl propad zemědělské výroby a mzdy se družstevníkům vyplácely z úvěrů, které banky musely vydávat na základě ne ekonomických, ale polických rozhodnutí.
- Završením procesu přechodu na socialistický způsob hospodaření byla právě měnová reforma vyhlášená v pondělí 1. června 1953. Podle vzpomínek pamětníků ještě v pátek 29. května členka KSČ a ministryně výživy Ludmila Jankovcová (ne tedy prezident Zápotocký, jak se traduje), v rozhlase prohlásila, že naše měna je pevná a měnová reforma nebude, že všechno to jsou fámy, které šíří třídní nepřátelé. (Třídní nepřátelé a američtí kapitalisté, vrazi z Wall Streetu mohli za všechny neúspěchy našeho hospodářství. A bylo v té době hodně lidí, kteří tomu věřili.)
- Našli se však i tací, co vládě a straně nedůvěřovali, a do poslední chvilky utráceli, jak jen mohli. V takových rodinách se pak těžko shánělo i těch 300 Kč na osobu na výměnu.
- Legislativně se vše realizovalo vládním usnesením „o provedení peněžní reformy a zrušení (přídělových) lístků“. Národní shromáždění potom projednalo příslušný zákon, tj. zákon č. 41/1953 Sb., o peněžní reformě. Jasno do celé situace vneslo oznámení, které vyšlo v nedělním Rudém právu 31. 5. 1953, tj. v den, kdy měly obchody zavřeno.
- Každý obyvatel si mohl v novém kursu 1:5 vyměnit jen 300 Kč v hotovosti, za které dostal 60 Kč nové měny. V tomto poměru byly také upraveny ceny ve státních obchodech. Částky nad 300 Kč, ať v hotovosti nebo na účtech, se měnily v poměru 1:50, některé vklady nebylo možné vybrat vůbec, staly se tzv. vázanými (a nakonec nikdy nevyplacenými) vklady. Tak se z koruny stal dvouhaléř a z bankovek bezcenné papírky.
- Naopak dluhy, např. z půjček, se přepočítaly jen v poměru 5:1 – čili úspory byly znehodnoceny, dluhy zůstaly v původní výši.
- Byly však i výjimky. Příslušníci „ozbrojené pěsti dělnické třídy“ – Lidových milic, si mohli v kurzu 1:5 vyměnit 600 Kč místo 300 Kč. Lepší poměr, 1:3, dostali prominenti režimu a vojáci z povolání (důstojníci) a některé kategorie bezpečnostního aparátu, neboť bylo třeba upevnit „politické“ přesvědčení u ozbrojených složek.
- Zisk z měnové reformy měl jenom stát, resp. vládnoucí komunistická strana. Občané celkem utrpěli ztrátu 14,6 miliard Kč. Za situace, kdy např. 1 kg cukru stál před reformou 15 Kč v obchodě a 140 Kč na černém trhu.
- Většina obyvatelstva vnímala měnovou reformu samozřejmě negativně. Největší odpor vznikl v Plzni, protože Škodovka (úmyslně?) vyplatila v daném měsíci mzdy ještě před reformou. Vypuklo tzv. plzeňské povstání, které bylo potlačeno silou. Na náměstí tam přišlo asi 20 000 lidí, kteří se střetli s lidovými milicemi a s příslušníky bezpečnostních složek. K Plzni se začaly stahovat tanky. Kamery a fotoaparáty tajné policie běžely naplno. Na 650 lidí bylo zatčeno, přes 200 odsouzeno a desítky rodin byly z Plzně vystěhovány. Kdo byl později identifikován, i když tam byl jen náhodou a protestů se nezúčastnil, byl postižen také, přičemž nejmenším trestem byla ztráta zaměstnání a přeřazení na hůře placenou práci, neodpovídající jeho kvalifikaci. Naděje, že se povstání rozšíří i do dalších měst, se však nenaplnila. Zřejmě ani pak by nemělo šanci na úspěch a sovětské tanky by do Československa vjely už v roce 1953 a ne až v roce 1968.
- Po roce 1953 jsme dále v Československu budovali socialismus podle diktátu SSSR. Nakonec řadě obyvatel tento režim vyhovoval, zvláště pak těm, kteří se díky němu obohatili, často na úkor „nepřátel socialismu“.
