Ernst Reuter vstoupil do života stejně obyčejně jako řada jeho současníků. Navštěvoval univerzitu v Münsteru a Marburgu, kde v roce 1912 dokončil studia a složil zkoušky na učitele. V témže roce vstoupil do Německé sociálně demokratické strany (SPD). Počátkem 1. světové války nesouhlasil s císařskou politikou. Během bolševické revoluce byl Reuter v Rusku zraněn a dostal se do sovětského zajetí. Socialistické myšlenky, se kterými se seznámil v mládí, ho vedly k tomu, že se připojil k bolševikům, a o správnosti jejich světového názoru dokonce přesvědčoval i spoluvězně.
Pro sovětskou moc byl tak zapálený, že ho Lenin v roce 1917 poslal do Saratova, aby pomohl založit Autonomní sovětskou socialistickou republiku Povolžských Němců Volga (1918 – 1941) s hlavním městem Engels. Obyvatelé této republiky neměli šťastný osud. Po napadení SSSR hitlerovským Německem byli výnosem Nejvyššího sovětu SSSR ze dne 28. srpna 1941 kolektivně obviněni ze spolupráce s nepřítelem a následně deportováni do pracovních táborů na Sibiři a ve středoasijských svazových republikách.
Toho se Reuter nedočkal. Již v roce 1918 se vrátil do Německa, vstoupil do Komunistické strany Německa (KPD), stal se jejím funkcionářem a podporoval sovětské povstání ve středním Německu, později potlačené. Přestože byl „leninovec“, následkem vnitrostranického boje byl roku 1922 z německé komunistické strany vyloučen. Po nějaké době nerozhodnosti se pak nadobro vrátil k sociálním demokratům.
V té době, roku 1920, se Reuter poprvé oženil, a s manželkou Charlotte, zvanou Lotte, měli spolu dvě děti, Hellu (1920 – 1983) a Harryho (1921 – 1992), který se stal britským občanem a profesorem matematiky. V roce 1927 se Reuter rozvedl a opět oženil. Se svou druhou ženou Hannou měl jednoho syna Edzara (nar. 1928), který se stal generálním ředitelem Daimler Benz.
V roce 1926 Reuter působil v berlínské vládě, zakládal „Berlínský dopravní podnik“. Zasadil se o zavedení jednotné jízdenky v městské dopravě a podporoval rozšiřování berlínského podzemního systému. V letech1931 až 1933 se stal starostou Magdeburku, kde vzhledem k hospodářské krizi řešil především bytovou otázku a nezaměstnanost v regionu. Ačkoli byl řádně zvolen za člena Reichstagu, v roce 1933, když se dostali k moci nacisté, musel se mandátu vzdát a byl převezen do koncentračního tábora (KZ) v Lichtengurgu u Torgau. Po propuštění v roce 1935 odešel do exilu do Turecka, kde zůstal až do konce války a dokonce na univerzitě v Ankaře přednášel urbanistické plánování. Po vypuknutí druhé světové války Turecko soustředilo všechny občany s německým pasem do internačních táborů jako „spojence nepřátel“. To byla po ruském a nacistickém uvěznění již třetí Reuterova internace.
Po skončení druhé světové války se Reuter vrátil do Berlína a pracoval na ministerstvu dopravy. V roce 1947 byl zvolen starostou Berlína. V této funkci čelil stále se zvyšujícímu tlaku ze strany sovětských okupačních sil. 16. května 1950 tak odmítl podmínky sovětského velitele města, za nichž by se měly konat další svobodné volby. Především šlo o právo veta pro Sovětský svaz ve výboru čtyř velmocí, které jako okupační mocnosti po válce spravovaly Berlín, a vydání nových bankovek, které měly nahradit znehodnocené říšské marky a měly se tisknout jedině v sovětské zóně. Kdyby se tak stalo, hrozilo obnovení inflace.
Následná jednání se sovětskou stranou nevedla k žádnému řešení. Sovětské okupační úřady na pokyn Moskvy, 23. června zamezily veškerý přísun zboží do západních sektorů Berlína po silnicích, železnicích i vodních cestách. Stalin tak předložil Západu ultimátum a učinil ze dvou milionů Berlíňanů rukojmí Sovětů. Americký vojenský guvernér v Německu, generál Lucius Clay, se obrátil na velitele vzdušných ozbrojených sil v Evropě generála LeMaye a hned následující den bylo do Berlína letecky dopraveno prvních 80 tun potravin. Letecký most byl schválen prezidentem Trumanem a letecké dodávky dosáhly objemu až 8 000 tun nákladu denně, včetně uhlí a benzinu. Na každém ze tří západoberlínských letišť přistával každé 3 minuty letoun, což se neobešlo bez ztrát – při nehodách z toho plynoucích zahynulo 48 pilotů). Zapojily se i hydroplány, které přistávaly na západoberlínských jezerech.
Tato „Berlínská blokáda“, kdy bylo město zásobeno pouze ze vzduchu, trvala celých 11 měsíců. Západoberlíňané reagovali na sovětskou blokádu masovou podporou nekomunistických stran a hnutím solidarity se západními spojenci. Západní Berlín, v čele se svým starostou Ernestem Reuterem, se stal „ostrovem svobody“. Populární Reuter byl roku 1951 znovu zvolen starostou a zůstal ve funkci až do své smrti následkem srdečního infarktu několik týdnů po povstání německého obyvatelstva v sovětské zóně Berlína 17. června 1953. Jeho pohřbu se zúčastnilo více než milion lidí.
