Bitva zvaná také bitva u Rovné, Lucku nebo Dubna se odehrála se hned v prvních dnech Velké vlastenecké války v trojúhelníku měst Dubno – Luck – Brody a pro obě strany se stala především velkým poučením. Proč přesně k ní vlastně došlo?
Od února 1941 byl Stalin z různých zdrojů informován o soustřeďování německých vojsk na západní hranici SSSR, a dokonce i znal přesné datum útoku. Byl však přesvědčen o tom, že Německo nepovede válku na dvou frontách, tj. zároveň na západě i na východě, a možná chtěl i věřit Hitlerovi, formálně podle příslušné mezinárodní smlouvy dosud spojenci SSSR. Přicházející zprávy o hrozícím napadení SSSR považoval za dezinformace. V tom ho utvrzoval i lidový komisař NKVD Berija. Tvrdil, že ty, kdo přinášejí takové zprávy, je třeba „za systematickou dezinformaci rozdrtit na lágrový prach jako pomahače mezinárodních provokatérů, kteří nás chtějí rozhádat s Německem… Ale já a moji lidé. Josife Vissarionoviči, si velmi dobře pamatujeme Vaši moudrou předpověď: V roce 1941 nás Hitler nenapadne“. Přesto však Stalin „pro jistotu“ na 12. července 1941 naplánoval preventivní ofenzivní operace. Hitler však Stalina předešel a Sovětský svaz napadl již 22. června 1941.
- Po napadení SSSR zahájil Wehrmacht rychlý postup do vnitrozemí. Na konci prvního dne války to bylo na Ukrajině 10 – 20 km, jinde 60 – 80 km. SSSR měl víc jak čtyřnásobnou převahu v obrněné technice nad Německem. Stalin však ve své řeči 6. 11. 1941, aby ospravedlnil skutečnost, že za pět měsíců bojů došli Němci až k Moskvě, zalhal, že „máme třikrát míň tanků než Němci“.
- Stalin dal sice příkaz k protiútoku a přenést boj na území nepřítele, ale z hlediska organizace, a především týlového zabezpečení (zásobování) to bylo z vojenského hlediska nemožné. Velitelé a především politruci (političtí přidělenci) posílali vojska do útoku i za situace, kdy nebyla naděje na úspěch. První boje proběhly na území západní Ukrajiny již druhý den od začátku sovětsko-nacistické války, 23. června.
- Velení jihozápadního frontu dle Stalinova rozkazu připravilo protiútok, který měl být proveden 26. června. Dva mechanizované sbory měly operovat spolu s pěšími svazky sestavy 5. a 6. armády. Zbývající čtyři mechanizované sbory měly krýt nejohroženější úsek v prostoru Lucku, Rovna, Dubna a Brodů a soustředěným úderem zabránit německému průlomu. Tankové sbory však měly nedostatek střeliva a pohonných hmot. Proti 600 německým tankům na tomto úseku vyslalo sovětské velení 1000 svých tanků.
- Čtyřdenní tanková bitva, která začala 26. června 1941, měla velmi zmatený průběh. Sovětský útok byl sice pro německé velení překvapením, ale díky lepšímu spojení se ho Němcům podařilo odrazit. Do boje se vrhaly i další sovětské mechanizované sbory a to mnohdy nekoordinovaně, na čemž měli svůj velký podíl političtí komisaři, kteří hnali tanky do boje za každou cenu a pod pohrůžkou trestů pro velitele. Jedna z tankových divizí byla ztracena v bažinách poté, co jejího velitele odstranil a velení převzal politický komisař.
- Sovětským tankům se sice podařilo Němce překvapit a zničit odstavenou německou techniku, avšak po protiútoku Wehrmachtu a Luftwaffe byl mechanizovaný sbor postupně zničen. Tanky, které mu zůstaly, již z drtivé většiny neměly palivo na návrat, takže byly ponechány na bojišti, zapáleny a vojáci se museli probíjet z obklíčení „po svých.“ Kruté boje mezi německými a sovětskými tankovými jednotkami probíhaly až do 30. června 1941.
- Na sovětské straně bojovaly zejména starší typy tanků jako T-26, T-27, T-28 a další, ale také nové stroje T-34, KV-1a KV-2, které se staly pro Němce noční můrou. Ukázalo se, že tito obrněnci jsou odolní proti střelbě ze stávajících německých tanků a že převyšují německé stroje ve všech směrech. Ničit je dokázalo letectvo, děla ráže 88 mm či tankoborníci.
- Bitva u Brodů skončila německým vítězstvím. Zbytky sovětských tankových vojsk se byly nuceny stáhnout s pozemními jednotkami na čáru opevnění. Němci nasadili v této bitvě 750 tanků a 200 z nich ztratili, Rudá armáda měla v šesti mechanizovaných sborech 3500 tanků a sovětské ztráty zůstaly nevyčísleny a hodnotí se jako velmi těžké. Jen 8. mechanizovaný sbor přišel asi o 800 tanků.
Příčinu drtivé prohry zhodnotil historik Andrej Zubov ve svých „Dějinách Ruska 20. století“ takto: „Hlavní převaha Wehrmachtu spočívala v profesionalizaci kádrů a pružném velení. Němci si zachovali kontinuitu generality a důstojnického sboru, zdokonalovali staleté zkušenosti a tradice. Německý voják byl hospodařícím zemědělcem či měšťanem, aktivním, dobře vzdělaným a iniciativním mužem. Beztvará masa rudoarmějců se skládala z pasivních kolchozníků, ustrašených a utýraných bezútěšným životem. Velitelé a generalita Rudé armády pocházeli především ze sociální spodiny starého Ruska, s nízkou úrovní vzdělání a kultury. Například v carské (nebo německé) armádě bylo nemyslitelné, aby důstojník bil svého podřízeného, pro sovětské maršály, jako byli Žukov, Jeremenko nebo Kulik, bylo něco takového naopak běžnou záležitostí. Generálové Rudé armády neměli znalosti a zkušenosti z první světové války, byli nesamostatní, jejich počínání přísně kontrolovaly stranické orgány a zvláštní oddíly NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí). Těžké neduhy bolševického režimu přivedly Rudou armádu v létě roku 1941 k porážkám v ruské historii dosud nevídaným. Při tom všem ale útvary a formace Rudé armády statečně bojovaly. Vojáci a důstojníci byli často příkladem opravdové odvahy a skutečného hrdinství.“
