Rozbuškou celého tohoto konfliktu mezi SSSR a jeho bývalými spojenci, tj. USA, Velkou Británií a Francií, byla situace v Berlíně, který byl po 2. světové válce rozdělen na čtyři sektory, z nichž každý spravovala jedna z těchto mocností. Dlouho jsme tak znali Západní Berlín skládající se z amerického, britského a francouzského sektoru, a o poznání menší Východní Berlín, tj. sektor náležející SSSR.
Rozbuškou tohoto konkrétního konfliktu se stala snaha SSSR ovládnout ekonomicky i Západní Berlín. Dojít k tomu mělo v důsledku měnové reformy, při níž by měna tištěná ve východní části Berlína, resp. Německa, tzv. východní marka, platila i na území Západního Berlína. Tehdejší starosta Západního Berlína Ernst Reuter toto odmítl s tím, že v Západním Berlíně bude nadále platit tzv. západní marka vytvořená „Bankou německých zemí“ a v platnost uvedená 18. června 1948. Obával se toho, že zavedení východní marky v Západním Berlíně by v něm vedlo k vysoké, možná i nekontrolovatelné inflaci.
Následná jednání Spojenců se sovětskou stranou nevedla k žádné dohodě. Sovětské okupační úřady na pokyn Moskvy od 24. června 1948 zablokovaly veškerý přísun zboží do západních sektorů města po silnicích, železnicích i vodních cestách a přerušily zásobování elektrickým proudem. Stalin tak fakticky předložil Západu ultimátum a učinil ze dvou milionů Berlíňanů rukojmí Sovětů.
Velitel amerického sektoru generál Lucius Clay byl sice jedním z největších odpůrců studené války a eskalování napětí, když však Sověti provedli tento tah, radikálně obrátil. Prohlásil, že kontakty Spojenců se Západním Berlínem, včetně jeho zásobování, byly založeny vlastně jen na ústní dohodě. Když tato dohoda nyní přestala fungovat, navrhl použít rozumnou míru násilí a prozkoumat zátarasy, které blokují přístup. Požádal o povolení použít vojenské policejní jednotky (Military Police – MP), posílit je pěchotou vyzbrojenou kromě jiného ručními raketovými protitankovými zbraněmi (bazukami) a technickým (ženijním) praporem, určeným na zdolání překážek a proražení cesty předpokládanými zátarasy. Tyto oddíly by doprovázely konvoje nákladních aut se zásobami pro Západní Berlín a taky by je tam dostaly. I za cenu toho, že je Sověti napadnou.
Toto řešení bylo ve Washingtonu podrobně rozebráno a – zamítnuto. Mohlo totiž vést k ozbrojenému střetnutí s následujícím rizikem válečné konfrontace. A Spojené státy nebyly na případný nový světový válečný konflikt dostatečně připraveny. Situace byla taková, že proti 15 západním spojeneckým divizím stálo 72 divizí sovětských. Početní stav Rudé armády se v té době odhadoval na více než 5 milionů vojáků, a to bez započtení kontingentů vojsk sovětské státní bezpečnosti a vnitra čítajícím celkem asi 400 000 mužů. Převážná část sovětských divizí byla vybavena moderní bojovou technikou a velel jim důstojnický a poddůstojnický sbor s bohatými válečnými zkušenostmi. Vojenská převaha SSSR nad USA byla tedy tehdy asi trojnásobná.
Po zahájení blokády Západního Berlína přeletělo ze Spojených států do Británie jako určitá „výhružka“ asi 60 letadel B-29, známých jako atomové bombardéry. Zdaleka ne všechny ale měly na palubě atomovou bombu. Místo bombardování a totálního zničení sovětského ropného průmyslu, což by v případě propuknutí dalšího světového konfliktu měly za úkol, bylo rozhodnuto použít tato i další letadla pro zásobování Berlína tzv. leteckým mostem. V prosinci roku 1948 už bylo do západního Berlína letecky dopravováno 4500 tun zásob denně a na jaře 1949 toto množství stouplo na téměř 8000 tun zásob denně, včetně uhlí a benzinu. To byl už takový objem přepravy, který se do Západního Berlína před blokádou normálně dopravoval po zemi, po železnici a nákladními auty.
Když se ukázalo, že vydírání Spojenců blokádou Západního Berlína nikam nevede, Stalin 12. května 1949 berlínskou blokádu zrušil. A možná ji ani nemyslel ni zas tak vážně. Nikita Chruščov totiž později přiznal, že Stalin tentokrát pouze „popichoval kapitalistický svět špičkou bajonetu“. Skutečným objektem jeho zájmu byla tehdy Jugoslávie, kde se „ideově“ rozešel s maršálem Titem. Ten pak byl v našem tisku a zvláště v satirickém týdeníku „Dikobraz“ kreslen jak „krvavý pes Tito“ držící zakrvavenou sekyru. K rozchodu Stalina s Titem oficiálně došlo pouhé čtyři dny potom, co Stalin přikázal zablokovat Západní Berlín. Možná právě proto, aby odpoutal pozornost světové veřejnosti od sovětských „problémů“ v Jugoslávii? Anebo za tím vším bylo ještě něco jiného? Těžko říct. Do způsobu uvažování diktátora Stalinova „formátu“ obyčejný smrtelník nemá šanci proniknout.
