Friedrich Wilhelm Ernst Paulus (23. 9. 1890 – 1. 2. 1957) nejprve krátce studoval na univerzitě v Magdeburgu právo, pak se v únoru 1910 přihlásil do armády. 4. července 1912 se oženil s Rumunkou Elenou Roseti-Solescu, sestrou kolegy, se kterým sloužil u stejného pluku. Před začátkem první světové války se jim narodila dcera Olga (1914 – 2003). Paulus se zúčastnil bojů ve Francii a na Balkáně, kde se nakazil měňavkovou úplavicí, ze které se nikdy úplně nevyléčil. Na konci války se mu narodili synové – dvojčata Ernst Alexandr (1918 – 1970) a Friedrich (1918 – 1944). Oba bojovali ve druhé světové válce, Friedrich padl v boji u Anzia.
Spíše konzervativní Paulus nebyl příliš horlivý nacista, ale podporoval Hitlerovu politiku, protože Německu zpočátku zajistila prosperitu, zaměstnanost a umožnila vybudovat mohutnou armádu. Ve vojenských kruzích byl považován za nadějného důstojníka a v lednu 1939 byl povýšen na generálmajora. Zúčastnil se přepadení Polska a bitvy o Francii. Poté byl jmenován zástupcem náčelníka generálního štábu. V této funkci se zúčastnil plánování invaze do Sovětského svazu. Během druhé světové války velel 6. armádě v bitvě o Stalingrad od srpna 1942 až do únor 1943. Tato bitva skončila pro Wehrmacht katastrofou poté, co sovětské síly obklíčily Němce ve městě. Prohra Německa u Stalingradu je považována za jeden z rozhodujících momentů celé druhé světové války.
Tato drtivá porážka však nebyla Paulusovou chybou. Jen plnil rozkazy Adolfa Hitlera, aby za všech okolností držel pozice své armády u Stalingradu, přestože byl úplně obklíčen mnohem silnější Rudou armádou. V prosinci byla zahájena operace „Zimní bouře“, kdy armáda skupiny „Don“ pod velením polního maršála Ericha von Mansteina spolu s Paulusovou armádou měly dobýt Stalingrad. Tím mělo být dosaženo i psychologického vítězství, neboť město bylo pojmenováno po sovětském diktátorovi Stalinovi. Podobný psychologický podtext mělo i úsilí Hitlera o dobytí Leningradu pojmenovaném po vůdci ruské revoluce Leninovi. Plán byl ten, že Paulus bude držet své obranné pozice a Manstein se k němu probojuje, což se ale nepodařilo. Další dva měsíce německá obrana slábla, postupně se začal projevovat nedostatek jídla a munice a zhoršovala se fyzická kondice vojáků, kteří navíc trpěli neobvykle silnými mrazy.
7. ledna 1943 generál Rokossovskij nabídl příměří a Paulusovým vojákům velkorysé podmínky – normální, tj. plné příděly jídla, lékařské ošetření pro zraněné a nemocné, zachování hodností, vyznamenání, uniformy a osobního majetku. V rámci komunikace informoval Pauluse, že se nachází v bezvýchodném postavení, což generál samozřejmě věděl i tak. Žádal Hitlera, aby mu povolil vzdát se, ale německé vrchní velení jeho žádost odmítlo s tím, že kapitulace je vyloučena a že každý den, kdy jeho armáda brání své pozice, pomáhá celé německé frontě tím, že váže u Stalingradu sovětské divize a ty nemohou být nasazeny jinde.
Po silné ofenzivě Sověti opět nabídli Paulusovi kapitulaci. Paulus znovu žádal po Hitlerovi povolení a řekl mu, že kolaps jeho postavení je nevyhnutelný. Zdůraznil, že jeho muži jsou bez jídla a bez munice, 18 000 vojáků je zraněno a potřebuje okamžitou lékařskou péči a že on sám ztrácí kontrolu nad velením. Hitler opět odmítl, aby Paulus kapituloval a místo toho povýšil řadu jeho důstojníků k pozvednutí jejich bojového ducha. Pauluse samotného potom 31. ledna 1943 jmenoval polním maršálem. Domníval se, že takto povýšený Paulus nepřipustí, aby jako německý polní maršál padl do zajetí a že místo toho raději spáchá sebevraždu. Ještě téhož dne však Paulus kapituloval. Po tom všem, co kolem sebe viděl, už to nebyla jeho válka. Krátce před tím ještě poslal posledním letadlem před obsazením polního letiště Rudou armádou své ženě svůj snubní prsten. Naposled se s ní viděl v loňském roce a už se s ní ani nesetkal. Zemřela v roce 1949, zatímco on byl stále ještě v sovětském zajetí.
Během zajetí se Paulus stal kritikem nacistického režimu a připojil se k Národnímu výboru pro svobodné Německo, podporovanému Sovětským svazem, který vyzýval německé vojáky, aby se vzdali. Později působil jako svědek u norimberského soudu a pomáhal usvědčovat své někdejší spolubojovníky. Na dotaz novináře také lživě vzkázal německým manželkám a matkám, že jejich manželé a synové jsou v sovětském zajetí v pořádku. Přitom do zajetí u Stalingradu padlo 91 000 německých vojáků vč. 24 generálů a 2500 důstojníků a podmínky v zajateckých táborech byly tak strašné, že domů se z nich vrátilo jen pět nebo šest tisíc. Ostatní podlehli kromě jiného i epidemii tyfu.
Paulus se ze zajetí vrátil v roce 1953, a to do Německé demokratické republiky. Komunistou se sice nestal, ale tamnímu režimu sloužil. Za to mohl působit jako ředitel vědecké instituce. Zemřel po těžké nemoci 1. února 1957 ve věku 66 let, v osamocení a pouhý jeden den před 14. výročím porážky u Stalingradu.
