Jako lidový komisař obrany (tj. ministr obrany SSSR) proto vydává 28. července 1942 rozkaz č. 227 známý také jako rozkaz „Zpátky ni krok!“ (Ni šagu nazad!), kterým zakázal důstojníkům i vojákům Rudé armády ustupovat bez rozkazů vyššího velení. Důstojník, který by tento rozkaz porušil, měl být souzen vojenským soudem. Podle pozdějšího doplňujícího rozkazu č. 270 z 16. srpna 1941 měli být potom dezertéři z velitelského sboru rovnou zastřeleni na místě a vojáci, kteří se dostali do obklíčení, měli zakázáno se vzdát. Sovětský voják si tak mohl vybrat jen ze dvou možností, buď se nechat zabít protivníkem při útoku nebo „svými“ při ústupu.
Proč Stalin přistoupil k vydání takto krutých rozkazů? Protože dobře věděl, že bitvy a tím i celou válku rozhodují ti vojáci poddůstojníci a důstojníci, kteří neutečou, i když utíkají všichni kolem nich, napravo i nalevo. Proto je třeba zabránit tomuto utíkání za každou cenu, a proto také rozkaz „Zpátky ni krok!“ nařizoval každému frontu, tj. nejvyššímu sovětskému vojenskému uskupení, aby vytvořil jeden až tři trestné pluky z důstojníků, kteří se provinili vůči vlasti, nebo se dopustili jiného zločinu či přestupku, především tedy ústupu, tedy dezerce. Armády, z nichž front sestával, měly podobným způsobem vytvořit pět až deset trestných rot z takto provinilých vojáků a poddůstojníků.
V těchto oddílech se sloužilo tři měsíce, kdo byl během služby zraněn nepřátelskou palbou, byl od služby osvobozen. Ovšem vzhledem ke způsobu nasazování těchto jednotek, tj. na ty nejhorší úseky, znamenalo převelení k této jednotce prakticky rozsudek smrti. Zároveň bylo v každé armádě zřízeno 3-5 zadních tzv. uzávěrkových (blokačních) oddílů, dobře vyzbrojených jednotek po 200 mužích, které měly střílet na jednotky ustupující bez rozkazu stejně jako na utíkající, čili dezertující jednotlivce.
Součástí rozkazu byl také popis špatné situace, ve které se Sovětský svaz nachází. Stalin na vojáky apeloval, aby nepropadali mylné představě, že mohou ustupovat hluboko do nitra své rozsáhlé země. Argumentoval tím, že Sovětský svaz už utrpěl ohromné územní, materiální a lidské ztráty. A že nepříteli se daří obsazovat právě nejbohatší a nejvyspělejší část země: „Obyvatelstvo, které se k Rudé armádě vždy chovalo s láskou a úctou, ztrácí víru v Rudou armádu, protože předává náš národ pod jařmo německých utlačovatelů a sama utíká na východ. Přišli jsme o více než 70 milionů obyvatel, víc než 800 pudů obilí roční produkce a víc než 10 milionů tun kovů ročně. Už nemáme nad Němci převahu ani v lidských rezervách, ani v zásobách obilí. Dál ustupovat znamená zahubit sebe a současně zahubit celou naši vlast.“
Už tak šílená situace na frontě na sovětské straně se po vydání těchto rozkazů ještě zhoršila. Podle vzpomínek pamětníků to vypadalo tak, že když přijde rozkaz „dobýt kótu“, příslušný pluk na ni útočí týden za týdnem a ztrácí tisícovku lidí denně. Ale denně také přicházejí posily, bez přerušení, lidí je dost. Ale jaké to jsou posily? Opuchlí podvyživení z Leningradu, kterým právě lékaři předepsali tři týdny na lůžku a zvýšený příděl jídla. Chlapci ročník 1926, čtrnáctiletí, kteří ještě ani nepodléhají odvodu do armády – a přesto je jim dovoleno se do ní dostat. „Vpřed!!! a to je všechno. Nakonec nějaký voják, nebo poručík, velitel čety nebo kapitán při pohledem na tu šílenost vykřikne: „Nemůžeme přece mařit životy! Tam nahoře na kótě, mají betonový kryt! A my máme jen 76 milimetrové dělo. To ho neprorazí!“
V té chvíli okamžitě přichází ke slovu politruk nebo někdo ze Směrše, zvláštní jednotky sovětské kontrarozvědky, a sestaví soudní tribunál. Jeden z udavačů, kterých je ostatně vždycky všude dost, svědčí: „Ano, obžalovaný za přítomnosti vojáků pochyboval o našem vítězství.“ Okamžitě se vytáhne připravený formulář, kam stačí dopsat jen příjmení a hotovo. Rozsudky jsou možné jen dva – „Zastřelit před nastoupeným útvarem!“ nebo „Poslat do trestné roty!“, což je vlastně totéž. Tak hynuli ti nejčestnější vojáci a velitelé, kteří cítili odpovědnost za společnost, i za své lidi. Zatímco ostatní znali jen povel „Vpřed, do útoku!“, i když ten útok byl zcela nesmyslný, a řídili se přitom heslem „Nejsou takové pevnosti, které by bolševici nemohli dobýt!“
Taková byla odvrácená tvář hrdinství sovětských vojáků za druhé světové války. Kolikrát k němu nevedlo vlastní přesvědčení o nutnosti obětovat život pro záchranu své vlasti, ale namířené zbraně v rukách vlastních lidí. O tom se nemluvilo, nepsalo, jen sem tam bylo možné zachytit náznaky toho, jak to ve skutečnosti v Rudé armádě vypadalo.
Bez obalu se odvážil tuto tématiku ztvárnit až téměř padesát let po válce ruský režisér Nikita Michalkov ve své filmové trilogii „Unaveni sluncem“ – Unaveni Sluncem (1994), Unaveni sluncem 2 – Odpor (2010) a Unaveni sluncem 3 – Citadela (2011).
