Když skončila 2. světová válka, převládl v západním světě optimismus ohledně toho, že by bývalí spojenci mohli vedle sebe existovat v mírovém soužití. Například v USA v důsledku tohoto přesvědčení nechali sešrotovat tisíce vojenských letadel a další tisíce rezavět v poušti a podobný osud stihl i další výzbroj. Naopak Sovětský svaz svůj vojenský potenciál navyšoval, protože Stalin zůstal nadále věrný svému klíčovému úkolu – dosáhnout světové revoluce. Přesně jak píší ruští historikové O. Sarin a L. Dvorecký ve své knize „Agrese SSSR proti světu 1919 – 1989“: „Vše to začalo Leninem a stalo se posvátným nařízením v dobách Stalina a jeho následovníků: Uskutečnit světovou komunistickou revoluci za účasti národů celého světa s cílem zničit kapitalistický systém.“
K prvnímu neválečnému střetnutí mezi SSSR a USA došlo po druhé světové válce roku 1948 v Berlíně, kdy Stalin nechal uzavřít všechny pozemní komunikace mezi Východním a Západním Berlínem, ponechal jen leteckou dopravu, kterou nemohl dost dobře zablokovat bez toho, aby letadla nebo letiště přímo napadl.
V dalším zájmovém území Sovětů, v Asii, si SSSR, tedy Stalin, „pomohl“ doslova na poslední chvíli, když vyhlásil válku Japonsku 6. září 1945, tedy těsně před podepsáním jeho kapitulace. Chtěl získat japonská území, Sachalin a Kurilské ostrovy, čehož dosáhl, ale spoluúčast na správě Japonska mu nevyšla. Své zájmy v Asii ale proto Stalin ze zřetele nepouštěl, spíš naopak. Dále se zaměřil na Korejský poloostrov rozdělený mezinárodní úmluvou na Jižní a Severní Koreu. USA chtěly, aby došlo ke sjednocení Koreje do podoby jednoho demokratického státu. S tím ale Stalin nesouhlasil a chtěl naopak získat celou zemi pod svůj vliv. Úsilím USA byla vytvořena mezinárodní komise, která měla dohlížet na volby, na jejichž základě by potom mělo dojít k demokratickému vývoji na severu i na jihu. Sovětské úřady však během voleb odmítly vstup členům komise na sever za 38. rovnoběžku. Začátkem roku 1950 usoudil Kim Ir-sen, že nastal čas k osvobození Jihu od kapitalismu, s čímž Stalin a Mao souhlasili a slíbili zásobovat KLDR vším, co je potřeba k vedení vítězné války – materiálem i vojenským kontingentem. Už tehdy se mluvilo o čínských „dobrovolnících“ a vojácích ze SSSR. Bylo vidět, že je to pro Sovětský svaz přední úkol. Dodávky byly ohromné a do severní Koreje přicházely pravidelně, na což doplatili především prostí sovětští lidé, kteří teprve pár let po válce postrádali často i ty základní věci.
Obě Koreje tvrdily, že válku začali ti druzí. KLDR obvinila Korejskou republiku, že zaútočila jako první, což silně připomíná okolnosti sovětského útok na Finsko roku 1939. Byl to však Sever, jehož lépe vyzbrojená a připravená armáda, celkem 7 divizí a tanková brigáda, 25. června 1950 ve 4 hodiny ráno překročila 38. rovnoběžku a vydala se za ní. Jih nebyl schopný vzhledem k aktuálnímu nepříliš dobrému stavu své armády vést ani válku obrannou, natož útočnou.
Stalin byl proto přesvědčen, že válka proběhne rychle a skončí vítězstvím KLDR. Nejdříve se zdálo, že má pravdu. Během tří dnů dobyla severokorejská armáda hlavní město Jižní Koreje Soul a postupovala dále na jih. Začátkem srpna už byla Jižní Korea kromě malé oblasti kolem města Pusanu pod kontrolou Severu. Po prvním úspěchu však začaly přicházet stále horší a horší zprávy, protože Jižní Koreji přišla na pomoc vojska OSN. Severní Koreji nepomohla ani posila v podobě statisíců Číňanů, ani to, že Stalin poslal do Koreje sovětské vojenské piloty, tzv. „Stalinské sokoly“, většinou veterány z války, ovšem tajně. Sovětští piloti neměli doklady ani hodnosti a zprvu měli čínské, později korejské uniformy. V bojových akcích nesměli používat ruštinu, i když tomu se ve vypjatých okamžicích boje ubránit nedokázali. Vládlo mezi nimi přesvědčení, že brání Koreu před imperialistickou agresí, a ještě k tomu v době studené války, která hrozila, že přeroste do III. světové. Byli neustále „krmeni“ mírovou propagandou svého státu a bylo jim jasné, že pokud by neuspěli, byli by posláni s hanbou domů a ohrozilo by to jejich rodiny. Pokud padli, byli tajně pohřbíváni v Port Arturu. A když se o nich někdo přece jen dozvěděl, Sověti tvrdili, že to jsou dobrovolníci.
Zajímavé také bylo, jak jinou měli severokorejští vojáci mentalitu oproti těm sovětským. Přehnaně se radovali z úspěchů a stejně neadekvátně prožívali i nezdary. Těžko přijímali, když jim někdo něco vytknul, za to většina z nich neměla vysoké nároky na jídlo. Když měla polní kuchyně zpoždění, neměli problém jíst to, co jim dala příroda – třeba kořínky a hmyz. Jinak jim stačilo pár hrstí rýže denně, i když tím trpěla jejich fyzická kondice. Sovětští vojáci na rozdíl od Korejců vyjadřovali nespokojenost, když neměli tři jídla denně.
Korejský konflikt byl tím posledním, který Stalin rozpoutal. Po smrti byl tento sovětský vůdce nařčen, že právě jeho vinou sovětská politika v Asii zklamala, protože SSSR Jižní Koreu nakonec nezískal. Když 27. července 1953 válka skončila, oba korejské státy, nyní jeden demokratický a druhý komunistický zůstaly zachovány. Sovětská expanzivní politika si našla nový cíl, Vietnam. Tam se také nyní začali přesouvat čínští instruktoři i těžké zbraně. Nyní bylo na vietnamském komunistickém vůdci Ho Či Minovi, aby ve své zemi dovedl do konce to, co se v Koreji nepovedlo Kim Ir Senovi.
A nejenom, že naše republika posílala do Severní Koreje zbraně, ale v 50. letech minulého století se pořádala „nepovinně povinná“ sbírka peněz pro Koreu. V žákovské knížce (říjen 1953, tedy již po měnové reformě) tak najdeme i toto sdělení: „Dal jsem na Koreu 5 Kčs.“ To by bylo asi dnešních 50 – 100 Kč, podle toho, přes kterou komoditu tu přepočítáte.
Korejská válka se odrazila i v kultuře. V USA v populárním seriálu MASH a u nás třeba v básni Marie Pujmanové „Dvě povídky“ s těmito verši:
„Svět je krásný! Chceme žít
a ne v hrob se uložit.
Každé dítě bratr je –
Korejčátka nedáme.“
