I když se klade rovnítko mezi válkou ve Vietnamu a Američany jako agresory či okupanty, Spojené státy tuto válku nevyvolaly. Po rozpadu Indočíny Ho Či Min, pracovník Kominterny, který žil mnoho let v Moskvě a Paříži, si vzal za svůj životní úkol sjednotit Vietnam a připojit ho ke společenství zemí budujících socialismus v čele se Sovětským svazem. Jím započatá partyzánská válka se nakonec protáhla na 30 let. Ho Či Min a jeho lidé začali bojem proti koloniální Francii, pokračovali bojem proti USA a skončili vítězstvím nad jihovietnamskou armádou.
Poprvé skončila válka ve Vietnamu v červnu 1954 podepsáním protokolu v Ženevě poté, co francouzská armáda kapitulovala po bitvě u pevnosti Dien Bien Phu. Po uzavření příměří na Korejském poloostrově o rok dříve byli z Koreje do Vietnamu převeleni čínští instruktoři obsluhující těžké zbraně, vyrobené v Sovětském svazu a Číně. Část vojáků byla v Číně i vycvičena. Po neúspěšném pokusu Číny obsadit jižní Koreu a nastolit tam komunistický režim převzal nyní tento úkol Ho Či Min. Jeho úsilí mělo být korunováno dobytím jižního Vietnamu. Sever převzal i bojovou taktiku tzv. lidské vlny používané v sovětské a japonské armádě během druhé světové války a dále pak armádou čínských „dobrovolníků“ v Koreji. Neustálými útoky je možné zdolat sebelepší obranu – buď obráncům dojdou náboje, nebo jim přestanou fungovat zbraně.
Začátkem roku 1972, vypukla v USA uměle vyvolaná aféra „Watergate“ jako výraz nesouhlasu amerického východního liberálního tisku s Nixonovou politikou. Hlavní podíl na ní měli reportéři deníku The Washington Post, pro své levicové politické zaměření nazývaný podle deníku sovětských komunistů Pravda také „Washingtonská Pravda“. Napětí na domácí scéně a vyšetřování této aféry, v jejímž důsledku se pak Nixon v roce 1974 vzdal svého prezidentského úřadu, odsunulo dění v zahraničí stranou a válka ve Vietnamu se postupně dostala až na úplný okraj zájmu amerických politiků.
Historicky podruhé tak skončila dohodou mezi USA, Jižním Vietnamem, Vietkongem a Demokratickou republikou Vietnam podepsanou 27. 1. 1973 v Paříži. Přispěla k tomu politika amerického prezidenta Nixona, který předal rozhodování o dalším vedení války z rukou politiků do rukou vojáků. Následující nálety na sever pak přiměly Severní Vietnam k jednání o příměří. Dohoda zavazovala zúčastněné strany zastavit bojové operace. USA měly stáhnout všechny bojové jednotky do 60 dnů, což se také stalo. Od této doby už Jih nemohl počítat s žádnou americkou pomocí.
To pochopitelně věděli i severovietnamští komunisté a připravili plán, jak silou dobýt zbytek země. Začátkem roku 1975 severní Vietnam přešel do částečné ofenzivy, aby si vyzkoušel, co si může proti vojskům Jihu dovolit a jaký ohlas to ve světovém dění vyvolá. Po měsíci bojů obsadil Centrální vysočinu a ke konci března dobyl město Hue. Jihovietnamcům se ještě podařilo asi na tři týdny zastavit vojáky Severu 60 km od Saigonu. Pak byla obranná linie proražena a uvolněna cesta na Saigon, který padl krátce po poledni 30. dubna. Severovietnamský tank prorazil bránu prezidentského paláce a následně byla na střeše vztyčena vlajka Vietkongu. K tak rychlému vítězství přispěla nízká bojová morálka jihovietnamské armády i nedostatek náhradních dílů a munice. Jediné, co mohly USA ještě udělat, byla evakuace 1373 amerických občanů a kolem 6000 Vietnamců ze Saigonu vrtulníky 7. flotily, která tam tehdy kotvila. Byla to jediná možnost, jak je zachránit, protože saigonské letiště bylo pod severovietnamskou palbou.
Po dobytí Jižního Vietnamu v něm krátce vládla provizorní vláda ovládaná Severem a 2. 7. 1976 vznikla spojením severní Vietnamské demokratické republiky a jižní Vietnamské republiky sjednocená Vietnamská socialistická republika a Saigon byl přejmenován na Ho Či Minovo město. Pro Jižní Vietnam měla tato prohra tragické následky. Administrativa generálního tajemníka komunistické strany Vietnamu Le Duana odstartovala masovou kampaň kolektivizace zemědělství a znárodnění průmyslu na jihu. Vznikl ekonomický chaos, jehož následkem byla trojciferná inflace a poválečná obnova hospodářství postupovala jen pomalu.
Ty Jihovietnamce, kteří stáli na straně USA, postihly tvrdé represe. Přinejmenším jeden milion obyvatel Jihu byl poslán do koncentračních táborů na převýchovu, z nichž tam nejméně 165 000 zemřelo. Sto až dvě stě tisíc bylo popraveno bez soudního procesu, dalších 50 000 zemřelo při těžké práci při vytváření nových ekonomických zón, což v podstatě znamenalo nucené přesídlení městských obyvatel na venkov. Další desetitisíce lidí zvaných boat people, čili lidé z lodí, se pokusily uprchnout ze země ve vratkých, přeplněných člunech. Mnoho jich tak nalezlo v moři smrt. Navíc byly tyto lodě přepadávány piráty, což v Jihočínském moři nebylo nic nového. Pirátství v této oblasti světa je stejně staré jako plavba po moři. Uprchlíci byli olupováni o to málo, co měli s sebou, ženy a dívky znásilňovány a unášeny. Když už pirátům uprchlíci nebyli k ničemu, jejich lodi potápěli a nechávali je bez pomoci zahynout. Podle některých zdrojů opustilo Vietnam v letech 1975 – 1990 přes 1,5 milionů obyvatel, z nichž např. 140 000 našlo útočiště v USA, 250 000 v Číně a 100 000 v Austrálii.
Dnes sice Vietnam zůstává formálně stále socialistickou zemí, fakticky je jeho ekonomika ale kapitalistická a v řadě ohledů dokonce liberální. Sympatie Západu si Vietnam opět začal znovu získávat rozdrcením vlády Rudých Khmérů v Kambodži v roce 1979, poté reformami v roce 1986 a roku 1995 se normalizovaly vztahy i mezi Vietnamem a USA.
