Vilémovým otcem byl německý císař a pruský král Fridrich III. z rodu Hohenzollernů a matkou Viktorie Sasko-Koburská, dcera anglické královny Viktorie, zvané též k množství jejích příbuzenských svazků „babička Evropy“. Vilém II. byl jejím prvním a nejoblíbenějším vnoučetem. Přesto ho nijak nerozmazlovala, spíš naopak. Vilém ji přesto, dokud žila, obdivoval a poslouchal jako významnou panovnici.
Vilém II. dostal do života značný handicap, při komplikovaném porodu dne 27. ledna 1859 v Berlíně u něj došlo zřejmě k poškození některých nervových spojů, což vedlo k trvalému ochromení a částečné atrofii (zmenšení) levé paže a ruky. Tím spíš se však zřejmě snažil prosadit a dokázat, že i tak bude umět být silným panovníkem. (Podobně postižen byl i Stalin.) I když nemohl nikdy používat příbor a při lovu musel používat speciální pušku s jednoručním ovládáním. Svůj nedostatek se celý život snažil skrývat a přičítal ho své matce a jejímu anglickému okolí. Jeho postoj vyjadřoval jeho pozdější výrok: „Anglický lékař zabil mého otce a anglický lékař také zmrzačil moji ruku – vinna tím byla moje matka, která kolem sebe nestrpěla žádné Němce.“
I když Vilém mluvil plynně anglicky a u anglického dvora se účastnil banketů, honů i námořních závodů (regat), přesto trpěl představou, že se Německo ocitlo v obklíčení ostatních států a je předmětem celosvětového spiknutí, za nímž stojí Angličané, podle něj „nenáviděný, prolhaný a nesvědomitý národ kramářů“.
Rok 1888 se stal v dějinách „rokem tří císařů“. 9. března zemřel ve věku 91 let první nositel císařského titulu znovusjednoceného Německa Vilém I. Novým německým císařem se stal jeho rakovinou smrtelně nemocný syn Fridrich III., který však vládl pouhých 99 dní. V něm byla spatřována určitá naděje na přetvoření říše v parlamentní demokracii podle anglického vzoru, neboť Fridrich byl pod určitým vlivem liberálních názorů své manželky, anglické princezny Viktorie Sasko-Koburské, dcery královny Viktorie.
Po Fridrichu III. nastoupil ve věku dvaceti devíti let na trůn jeho ambiciózní syn Vilém II., který byl tehdy nejmladší z vládnoucích evropských monarchů. Jeho zájem se po běžném studiu zaměřil na službu v armádě, oné tzv. „škole německého národa“. Udělal tam rychlou a hvězdnou kariéru – stal se velitelem praporu pěšího gardového pluku (24 let), plukovníkem gardových husarů (25 let) a generálmajorem druhé gardové brigády (29 let).
Německému kancléři Bismarckovi se Vilémovy politické a osobní názory nezamlouvaly a docházelo mezi nimi k rozporům, neboť oba chtěli vládnout Německu. Proto také musel roku 1890 Bismarck rezignovat na svou funkci. Od té doby vedl Vilém II. německou politiku v duchu militarismu. Opíral se o veřejné mínění a hlavně názory německých generálů. Tím později přispěl k rozpoutání první světové války, konkrétně tak, že sarajevský atentát využil jako příležitost k rozpoutání války s Ruskem, spojencem Srbska, což považoval dříve nebo později za nevyhnutelné. Podle souhlasného soudu současníků i historiků, což je úkaz spíše výjimečný, však Vilém II. trpěl při rozhodování ukvapeností a povrchností.
Hospodářsky Německo rychle dostihovalo nejvyspělejší průmyslové země, což jednak umožnila práce německých vědců a vynálezců, jednak získání dalších kolonií, jejichž ztrátu, mimochodem, Hitler po svém nástupu do funkce kancléře roku 1933 těžce nesl. To Německu umožňovalo budovat silnou pozemní armádu i vojenskou námořní flotilu, pořádat manévry (čili cvičení) a propagovat kult vojenské uniformy.
Ve vztahu k jakémukoliv nepříteli byl Vilém II. nesmiřitelný. Německé expediční oddíly, které se zúčastnily v roce 1900 „boxerského“ povstání v Číně, vyzýval: „Nikoho nepardonujte, neberte žádné zajatce. Podobně jako si před tisíci lety vysloužili respekt Hunové v čele s králem Attilou, tak i díky vám se nesmí na dalších tisíc let žádný Číňan odvážit křivě se podívat na Němce.“
Během první světové války, na jejímž rozpoutání měl Vilém II. svůj podíl, ustupoval jeho vliv jako panovníka do pozadí. V Německu, po převratu 9. listopadu 1918, kdy skončilo Pruské království, jak se „Německo“ do té doby nazývalo oficiálně, poslední císařský kancléř vyhlásil císařovu abdikaci. Vilém II. se tak stal posledním pruským císařem. A jako takový měl být podle čl. 227 Versailleské smlouvy obžalován a souzen v podstatě jako válečný zločinec pro „nejhrubší porušení zásad mezinárodní mravnosti a posvátné autority smluv“. Nestalo se tak, protože získal politický azyl v Nizozemsku, které odmítlo požadavek Spojenců na jeho vydání. Nová německá republika se k bývalému panovníkovi zachovala velkoryse, poslala za ním v padesáti železničních vagónech jeho soukromý majetek.
Vilém II. byl dvakrát ženatý, s první manželkou, Augustou Viktorií (1858 – 1921; svatba 1881) měl sedm dětí. Kdyby nedošlo k zániku německého císařství, na trůn by nastoupil jeho nejstarší syn, korunní princ Vilém Fridrich. V roce 1922 se po smrti své první manželky Vilém II. oženil s Hermínou Reusskou (1887 – 1947), ovdovělou kněžnou Schönaich-Carolath. Toto manželství zůstalo bezdětné.
V exilu na zámku v Doornu si Vilém II. čas krátil psaním pamětí a jeho oblíbenou fyzickou prací bylo štípání dříví. Dožil se nástupu národního socialismu v Německu a v roce 1940 poslal Hitlerovi blahopřejný telegram k obsazení Paříže. Zemřel 4. června 1941 a na Hitlerův rozkaz byl pohřben u svého doornského sídla. Čestnou salvu u jeho hrobu provedla nastoupená jednotka Wehrmachtu.
