Tím vděčným spisovatelem byl známý francouzský romanopisec, Alexandre Dumas starší. Jak to ale souvisí s Napoleonem? Spisovatel zatím nemá přídomek starší. Je to sotva čtyřletý chlapec a bázlivě se ukrývá za maminčinou sukní. Ta se radostně vítá s pánem v perfektně ušité vojenské uniformě. V uniformě maršála francouzské armády. To se však dozví až později. Pochopí i to, kdo jeho otce na maršála povýšil.
Jak vyjádřit vděčnost takovému člověku? Zvěčním ho ve svých románech, jinak to neumím. Dokáže to o čtyřicet let později. Nádherný, skvostný dialog mezi králem Ludvíkem XVIII., a nepříliš důležitým prokurátorem z Marseille, jménem Villefort. Už je třetího března a Napoleon se nezadržitelně blíží k Paříži. Ovšem, je to román Hrabě Monte Christo, to pozná každý.
V tomto románu dává Dumas až nepokrytě najevo svoje sympatie k Napoleonovi. Několikrát se k němu ještě vrací, jako by tím jeho zázračným návratem byl fascinován. Všechny kladné postavy jeho románu dělají přesně totéž. Dumas k tomu měl i jiný důvod, než jen vzpomínky na dětství. Jeho otec byl totiž kreolského původu. Ano, babička velkého spisovatele byla černošská otrokyně, z ostrova v Karibiku, který tehdy nesl název Hispaniola. Maršál kreolského původu! V době, kdy v jiných armádách mohli být černoši maximálně důstojnickými sluhy. Napoleon naštěstí hodnotil svoje vojáky pouze podle schopností, což v tehdejší době bylo něco neslýchaného. Výrok o maršálské holi, v tornistře každého vojáka, je připisován právě jemu.
Jistě si nyní řeknete, tak o kom vlastně ten článek je? První březen je pochopitelně vyhrazen císaři. Za další dva dny Grenoble přivítá Napoleona otevřenými branami, a celý Lyon mu vyjde v ústrety. Ne král, ale císař je lidmi milován. Odmysleme si nyní ty statisíce mrtvol, které doprovázely jeho vojenské ambice a touhu po moci. Napoleon byl jistě tvrdý a nesmlouvavý. Ale za jeho vlády už nemuseli stát Francouzi s ohnutými hřbety a tak to zůstalo i po Waterloo. Panský dráb se stal minulostí. Robota také. Vliv církve zeslábl. Z nevolníků se stali občané a Francie zemí, ve které se dýchalo mnohem volněji než v okolních zemích. Sto dní druhého císařství tedy skončilo u Waterloo. Napoleon sice odešel ze scény definitivně, ale ani ten nejsilnější nepřítel už ducha Francie zlomit nedokázal. Francouzi už zůstali svobodní.
