Napoleon
Pachtovský zámeček. Kdysi se tu zastavil sám Napoleon před důležitou bitvou
Poštovní a četnická stanice, hospodářská komora i mateřská škola. Pachtovský zámeček, který se nalézá severovýchodně od náměstí Míru v Jablonném v Podještědí, má za čtvrt tisíciletí své existence vskutku bohatou historii.
Kníže Metternich, symbol zpátečnictví. Revoluce byla jeho noční můra
Největší a tedy také nejbezprostřednější zlo, je pro nás tisk. Ne nelekejte se, není to omyl, ani výrok nějakého významného politika současnosti. Tento povzdech je starý více než dvě století. Píše se rok 1819 a kníže Metternich je už více než deset let ministrem zahraničí. Symbol konzervatismu, zpátečnictví, ale i velmi obratné diplomacie. Pragmatik, který nesnáší náhody a novináře.
Projev Napoleonova vojenského génia: bitva tří císařů trochu jinak
Mrazivá noc počínající zimy pomalu končí. Krajina je dosud poseta mnoha tisíci ohníčků, u kterých si prokřehlí vojáci nahřívají ruce. Budou je potřebovat, bitva, která je čeká, bude jistě strašlivá. Na východním obzoru vyskočily první rudé pruhy a dosud černá obloha bledne úsvitem. Začíná se zdvihat lehký větřík a rozhání mlhu po pusté pláni, s několika nízkými návršími. Kdesi v dálce odbíjejí hodiny sedmou hodinu ranní. Píše se druhý prosinec 1805.
Taktika ruského generála byla jednoduchá. Kutuzov a Napoleon
Půlmilionová armáda, před kterou se třese Evropa, kráčí vpřed. Bez odporu, beze ztrát. Už mnoho dní. Není divu, když se nepřítel vyhýbá bitvě. Stále ustupuje, protože může. Francie je na takovou vojenskou taktiku příliš malá. Zde, v zemi desítek Francií je to ďábelská strategie a ten jednooký, ruský generál to dobře ví.
Kde velel generál Ney, Francouzi vítězili
Kdyby v armádě existovala nějaká literární, červená knihovna, mohl by být jejím symbolem. Chudá služtička, která se provdá za bohatého průmyslníka jistě ne. Je to příběh chlapce z rodiny bednářského mistra. Oslnivá vojenská kariéra, která začala u výložek obyčejného vojína. Doba však byla příznivá vojákům a malý Korsičan měl dobrý zrak a odhad. Každý voják má ve své tornistře maršálskou hůl. Zde to platilo beze zbytku a voják, kterého Napoleon obdařil svojí přízní, byl důkazem.
Operní diva Giuseppina Grassini měla s Napoleonem „moderní“ vztah. A v srdci i v loži místo i pro další muže
Ke konci 18. a začátkem 19. století se objevila na operní scéně italská pěvkyně, jejíž silný mezzosoprán okouzlil nejednoho návštěvníka divadla. Navíc oplývala mimořádnou krásou, takže neměla nouzi ani o ctitele, ani o umělce, kteří toužili zachytit její půvab.
Dobrovolně do vyhnanství na Sibiř. Zápisky milující manželky potrestaného děkabristy dojímají dodnes
Kněžna Maria Nikolajevna Volkonská, rozená Rajevská (25. 12. 1805 nebo 22. 7. 1804 – 10. 8. 1863) všechno, co mohla od života dostat, obětovala tomu, aby byla se svým manželem, kterého zcela jistě velmi milovala. Doufejme, že i on jí miloval stejnou měrou.
Původ, který se musí umět nosit. Ruská princezna zvaná Bílá kočka dělala, co mohla
Jekatěrina Pavlovna Bagrationová se 7. prosince 1783 narodila jako hraběnka Skavronská do vyhlášeného ruského šlechtického rodu a provdala se za generála Bagrationa. V Evropě proslula svou krásou, milostnými aférami a nekonvenčním chováním. S tím by ostatně uspěla i dnes.
Fanatici dobra bývají nelidsky krutí, a to vždy a všude. Jen Napoleon na krátký čas inkvizici zrušil
Vznešené ideály bývají vznešenými jen do té doby, dokud zůstávají napsané na papíře nebo pergamenu. Nebo na disku. Letopočet je lhostejný. Pokud se přikročí k realizaci napsaného, jakmile se jich zmocní lidé, obvykle to nedopadne dobře. Snaha o Nejvyšší dobro bývá velmi často lemována stovkami tisíc mrtvých. Fanatici dobra bývají nelidsky krutí, a to vždy a všude. Je to historický axiom.
Proč se admirál Nelson nechal naložit do rumu a jak své lodě sleduje i po smrti
Zřejmě největší britský námořní válečný hrdina Horatio Nelson (29. září 1758 – 21. října 1805) dosáhl svých úspěchů nejen proto, že žil v době, kdy mohl bojovat právě proti Napoleonovi, ale i z toho důvodu, že statečně překonával i své osobní problém a handikapy.
Poslední velká bitva plachetnic v historii. Bitva u Trafalgaru
Evropští diktátoři a krutovládci jsou nepoučitelní. Tak, jako všude ve světě. Dělají stále tu samou a osudovou chybu. Zpočátku jsou úspěšní, masy lidu jim tleskají, přicházejí vítězné bitvy a vše se zdá být v naprostém pořádku. Moc bývá opojná a působí jako droga. Stále víc, stále víc. Nenasytnost diktátora vzrůstá. A nakonec přijde osudová chyba. Zatouží se zmocnit Velké Británie nebo Ruska, a to jim zlomí vaz.
Vytáhnout do Ruska až v červnu je prostě pozdě. Napoleon by mohl vyprávět…
Geniální francouzský vojevůdce měl prostě i své slabší chvilky a tu nejslabší o Waterloo. Tím největším debaklem ale bylo jeho tažení do Ruska v roce 1812. Skoro půl milionu jeho vojáků to stálo život. Ti, co přežili, s ním ale rádi táhli znovu. Takové měl tento císař charisma.
Důkaz ohebnosti a pružnosti některých novinářů. Dokázali perfektně reagovat na situaci, která se měnila z hodiny na hodinu
Psal se první březen roku 1815, když v zátoce Juan, nedaleko Antibes, francouzského města na pobřeží Středozemního moře, zakotvila briga Inconstant. Tisícovka mužů, osm desítek koní a čtyři děla. Miniaturní vojenská jednotka, která by nepředstavovala žádné nebezpečí, pokud by ji nevelel muž, před jehož jménem se ještě před dvěma lety třásla celá Evropa.
Neklidný život Napoleonova nemanželského syna. Tři ženy, sedm dětí i cizinecká legie
Krev není voda a v případě muže jménem Alexandre Floriana Josepha, hraběte Colonna-Walewského to platilo víc než stoprocentně. V jeho žilách se snoubil dobrodružný duch jeho otce, císaře Napoleona, a oheň polských šlechticů po matce. Poklidný život proto u něj vůbec nepřipadal v úvahu.
Sto dní císaře Napoleona a jeden vděčný spisovatel. Ne král, ale císař je lidmi milován
Vděčný spisovatel byl sotva třináctiletým chlapcem, když na jihu Francie, v zátoce Juan, poblíž města Antibes, zakotvilo sedm malých lodí. Psal se první březen 1815. Sotva tisícovka vojáků, několik desítek koní a čtyři děla. Pardon, ještě jsme zapomněli na jednoho muže malého vzrůstu. Oč však byla jeho postava menší, o to větší úcta mu byla prokazována. Nezáleží na vaší výšce, ale na tom, jaký vrháte stín. Ten stín má Evropa dosud v živé paměti. Uplyne týden a panovnické dvory znejistí. Napoleonova cesta na Paříž se podobá triumfálnímu pochodu vítěze. Armády vyslané pošetilým králem, který nechápal, co se děje, se místo boje, s jásotem přidávají k císaři.
Na Vánoce roku 1812 prchal Napoleon z Ruska. Přežil možná jen díky svému skvělému koni
Anděl míru, pějící své betlémské poselství lásky nebes a míru na zemi, mění se často, ovšem vinou člověka v děsného anděla zmaru a smrti. Země se pak stává krvavým zápasištěm na život a na smrt mezi celými národy, často za zájmy nejsobečtější a zcela cizí!