Ten muž menší postavy se jmenoval Napoleon Bonaparte. Už rok se nudí na malém ostrůvku jménem Elba, který mu byl přidělen velkorysým nepřítelem. Z apanáže, která mu byla určena, dosud neviděl ani frank, a být jako atrakce pro posádky lodí, které občas u Elby zakotví, je tak nesnesitelně ponižující.
Z Francie přicházejí rozporuplné zprávy. Bourboni se chovají k lidem tak, jako vždy. Zpupně, nadutě, nadřazeně. Jeho věrní důstojníci odcházejí do výslužby, s žebráckou vojenskou penzí. Hněv lidí narůstá. To se může hodit. Zbývá jen počkat na vhodný okamžik. Ten přijde ve chvíli, kdy jeho vojenský dohled někam na pár dní odcestuje. Co se taky může stát, že? Napoleon se chová vzorně, jeho ambice být vládcem Evropy vzaly za své. Zdání klame.
Císař ví, že je na jihu nenáviděn. Už dávno má vypracovaný plán a vyrazí na Paříž alpskými stezkami. Před Grenoblem se mu postaví do cesty místní posádka. Napoleon vsadí vše na jednu kartu. Přikáže svým vojákům nestřílet a sám se vydá proti puškám nepřítele. Zazní rozkaz k palbě, ale vojáci neuposlechnou. Napoleonův pohled je uhrančivý. Po chvíli napětí se dosud královi vojáci s jásotem přidávají k císaři, a první velké město na cestě mu otevírá brány. Napoleonův postup připomíná sněhovou kouli, která nabaluje a nabaluje další vrstvy. Vstoupí do Paříže dvacátého března, aniž by na celé jeho cestě zazněl jediný výstřel.
Nemůžu si odpustit tuto kratičkou vsuvku, která je důkazem ohebnosti a pružnosti některých tehdejších novinářů, kteří dokázali perfektně reagovat na situaci, která se měnila z hodiny na hodinu. Palcové titulky v jedněch a těch samých pařížských novinách postupně hlásaly, tak jak docházely informace po semaforovém telegrafu: „Korsická obluda se vylodila v zálivu Jouan,“ „Lidožrout táhne na Grasse,“ „Uzurpátor vstoupil do Grenoblu,“ „Bonaparte obsadil Lyon,“ „Napoleon se blíží k Fontainebleau,“ „Jeho Císařské Veličenstvo dnes očekává své věrné v Paříži.
Dnes už jsou noviny nepochybně úplně něco jiného, vždyť popisovaná situace je stará více než dvě století. Zatímco Paříž jásala, na ostatních panovnických dvorech vypukl poplach. Diplomatické dohadování, které jindy trvalo celé měsíce, nabralo obrátky. Bylo nutno jednat, a to co nejrychleji, dokud Napoleon nemá příliš silnou armádu. Pokud ji vybuduje dříve, než ho zastavíme, bude zle.
Toho si byl vědom i Napoleon. Rozhodl se pro osvědčenou taktiku tvrdých direktů. Měl v úmyslu postupně ničit nepřítele, tak jak přicházel, nedat mu čas, aby se spojil a tato taktika mu zpočátku vycházela. Vyrazil s částí své armády do Belgie. Zasadil Prusům několik těžkých ran, ale nezničil je, což se ukázalo později osudným. Vyslal za prchajícími Prusy část své armády a věnoval se Angličanům, nedaleko osady s názvem Waterloo. Naleznete ji asi dvacet kilometrů jižně od Bruselu. Maršál Crouchy bohužel poslouchal rozkazy a ne vlastní rozum. Pro vojáka jistě úctyhodná vlastnost, ale nyní rozhodla bitvu v Napoleonův neprospěch. Crouchy slyšel dělostřelbu, ale nevydal rozkaz vyrazit po zvuku střelby, nýbrž dál tvrdošíjně pronásledoval část pruské armády, kterou maršál Blücher obětoval. S většinou vojska se nyní oklikou vracel na bojiště. Než si to Crouchy uvědomil, bylo pozdě. 18. 6. 1815 skončilo Napoleonovo císařství, které se vrátilo na sto dní. Waterloo se stalo od té doby synonymem zdrcujícího neúspěchu, porážky, na které se již nedá nic změnit.
