Ke konci 18. a začátkem 19. století se objevila na operní scéně italská pěvkyně, jejíž silný mezzosoprán okouzlil nejednoho návštěvníka divadla. Navíc oplývala mimořádnou krásou, takže neměla nouzi ani o ctitele, ani o umělce, kteří toužili zachytit její půvab.
Vojenské, důstojnické kasino. Amplion nade dveřmi vřeští ryčné vojenské pochody a oslava čehosi vítězného je v plném proudu. Na stole chleba, špek, ovoce a šnaps. Mastné huby a tváře zrudlé pitím. Oficíři v černých uniformách. Čepice se stříbrnými lebkami se válejí po stolech. Před nimi hubený vězeň, který bojuje sám se sebou, při pohledu na takovou hostinu. Před chvilkou mu bylo oznámeno, že bude zastřelen a smí se tedy naposledy najíst. Odmítá, ale nabízenou kořalku pije s takovou chutí, že si vyslouží potlesk přiopilých důstojníků.
Z chudého venkovského synka se stal král, ze studenta teologie jeden z největších vojevůdců. Svou kariéru spojil se slavným Korsičanem a ten se mu bohatě odvděčil. Vyválčil si Napoleonovu sestru, titul maršálka i krále. Ale nakonec skončil jako ztroskotanec – když chtěl znovu ovládnout své království, byl zajat a odsouzen vojenským soudem k smrti.
Geniální francouzský vojevůdce měl prostě i své slabší chvilky a tu nejslabší o Waterloo. Tím největším debaklem ale bylo jeho tažení do Ruska v roce 1812. Skoro půl milionu jeho vojáků to stálo život. Ti, co přežili, s ním ale rádi táhli znovu. Takové měl tento císař charisma.
Psal se první březen roku 1815, když v zátoce Juan, nedaleko Antibes, francouzského města na pobřeží Středozemního moře, zakotvila briga Inconstant. Tisícovka mužů, osm desítek koní a čtyři děla. Miniaturní vojenská jednotka, která by nepředstavovala žádné nebezpečí, pokud by ji nevelel muž, před jehož jménem se ještě před dvěma lety třásla celá Evropa.