Jeho slova: „V mé armádě má každý pěšák ve své tornistře maršálskou hůl,“ tedy že každý se může vypracovat až do té nejvyšší možné hodnosti, vstoupila do obecného povědomí a používá se obrazně i mimo vojenství. Věřil na osud a štěstí, než někoho povýšil na generála, vždycky se ptal ostatní, jestli má ten člověk štěstí. A nakonec pořádný kus štěstí měl leckdy i on sám.
Generálem se třeba Napoleon I. Bonaparte (15. srpna 1769 – 5. května 1821) stal už ve svých 24 letech, pravda, s drobnou „dopomocí“ Velké francouzské revoluce, během níž tuto závratnou kariéru udělal. Hlavou státu se stal krátce po třicítce a na vrcholu své moci ovládal většinu západní Evropy. Rychlý však byl i jeho pád – závěr života strávil ve vyhnanství. Tím, čím byl, se stal i proto, že „myslel ve velkém“, v lidech viděl jen prostředky k dosažení svých cílů. Jeho charisma vůdce ovšem dokázalo národ vybičovat k nesmírnému úsilí v každém ohledu, ovšem za cenu obrovských obětí na lidských životech. Vždyť během tzv. napoleonských válek, tedy pro něj, zahynulo více než milion Francouzů.
Napoleon totiž pochopil a dovedl podchytit sklony svého národa k vedení výbojné války a uměl využít i ochoty národa přinášet oběti pro národní cíle. Vystihl, že bývalý tzv. třetí stav, kam se řadili všichni poddaní, měšťané a sedláci, má potřebu kompenzovat si celá ta staletí pokořování od prvních dvou privilegovaných stavů, tj. šlechty a církve. Vždyť ještě v předvečer revoluce roku 1789 Ludvík XVI. vyloučil pod tlakem nižší šlechty nešlechtice z možnosti dosáhnout v armádě důstojnické hodnosti a sám Napoleon, rovněž příslušník třetího stavu, mohl vstoupit do vojenské školy jen díky zfalšovanému „šlechtickému“ rodokmenu.
Vedení výbojných válek v Napoleonově době umožnil také pokrok dosažený tehdy v zemědělství. Díky němu měla Francie na počátku 80. let 18. století 26,5 milionů obyvatel, tedy více než Rusko. A Francii se pro její lidnatost tehdy také říkalo „Čína Evropy“. Ve složení francouzského obyvatelstva byl tehdy velký podíl mladých lidí. Tak velký, že Napoleon si tehdy mohl dovolit bez problémů každý rok „ztratit“ v průměru 100 000 mužů. A dobře to věděl, když říkal obecně: „Mám 100 000 mužů renty,“ a nad mrtvými u Jílového konstatoval: „Jedna noc v Paříži tohle spraví.“ A je doloženo, že před Metternichem prohodil: „Člověk jako já nehledí na milion mrtvých.“ Proč by tedy nemohl táhnout do Ruska?
Když se počátkem roku 1812 objevila na obloze kometa, mezi lidmi se věřilo, že je to zlé znamení a že tento „posel nebes“ oznamuje válku. A ti, kteří, řečeno dnešními slovy, měli přístup k informacím, věděli, že ve Francii to je pravda a že přípravy na velkou válku jsou v plném proudu. Od jara 1812 Francie postupně ve střední Evropě soustřeďovala mohutnou armádu o síle 440 000 mužů, z čehož bylo jen 125 000 rodilých Francouzů, zbytek tvořily kontingenty Napoleonových spojenců. Rusko proti Napoleonovi mohlo postavit jen 256 000 mužů.
Na velké tažení na Východ se Napoleon oficiálně vydal 9. května 1812 v šest hodin ráno, kdy v doprovodu císařovny vyjel z paláce k Velké armádě. Teprve 16. června však dorazil do Drážďan, kde se setkal s panovníky jím podrobených národů, a zdržel se zde 14 dní. Pak zamířil do Královce a teprve 17. června doputoval do litevských Wikowischki (Vilkaviškis), kde vydal pro vyčkávající vojáky proklamaci o nadcházejícím tažení.
Rozhodující rozkaz k přechodu přes řeku Němen po již dříve postavených třech mostech u Jurburku, Kovna a Olity vydal své armádě až 24. června 1812. Předpokládal, že se mu podaří válku s Ruskem skončit velmi rychle a že k tomu postačí jedno vítězství v jediné rozhodující bitvě. Jenže Rusové nechtěli bojovat a stále ustupovali. Až k Moskvě, kterou dokonce Francouzům po bitvě u Borodina přenechali. Napoleon hlavní město Ruska obsadil 14. září, ale fakticky tak padl do pasti, zvláště poté, co město zachvátil požár. A nedočkal se ani ruské kapitulace, která byla za takové situace logickým krokem.
Ruská vojska naopak nyní zvýšila svou aktivitu, částečně Moskvu obléhala, částečně ničila Napoleonovu armádu partyzánským způsobem boje a dokonce i zvítězila v několika dílčích střetech. Napoleon se rozhodl zachránit svou armádu ústupem do Smolenska, brzy se však z ústupu stal útěk. Francouzské ztráty byly strašlivé. Ze 680 000 mužů, jež Napoleon postupně zapojil do svého tažení, se jich vrátilo jen 93 000. Sám Napoleon se vrátil do Paříže 18. prosince 1812, víc než sedm měsíců poté, co do Ruska vytáhl.
Katastrofické ruské tažení ho neodradilo. Naopak, Napoleonova velikost spočívala i v tom, že začal připravovat nové válečné tažení. Byl přesvědčený, a ne nereálně, o tom, že i po předchozích ztrátách dokáže postavit armádu téměř půlmilionovou. A o tom, že ho za 2,5 roku čeká prohra u Waterloo tak strašlivá, že se tento místní název v budoucnu stane synonymem pro naprostý krach čehokoliv, neměl zatím ještě ani tušení…
