Napoleon jistě nebyl demokrat. Byl však pragmatický, a pokud se někdo osvědčil jako muž, který byl pro jeho armádu přínosem, nehleděl na původ, ani na nic jiného. Jen pro zajímavost, jedním z jeho maršálů byl i mulat, otec později známého autora Tří mušketýrů. Dnes na tom nevidíme nic divného, ale na počátku devatenáctého století to bylo něco nesmírně vzácného a ojedinělého.
Ten chlapec se jmenoval Michel Ney a narodil se 10. 1. 1769 v Saarlouis. Jeho rodný dům je místní pamětihodností dodnes. V devatenácti letech narukoval jako prostý vojín do husarského pluku. V době pádu Bastily byl poddůstojníkem, v roce 1792 již kapitánem, a po dobytí Mannheimu, v roce 1799, dosáhl hodnosti divizního generála.
Napoleon dobře vycítil, že u kolébky tohoto muže zřejmě místo sudiček stál bůh války Mars. Všude, kde velí generál Ney, Francouzi vítězí. V roce 1804 získává hodnost maršála. O rok později rozdrtí nepřítele nedaleko německého Ulmu, u pevnosti Elchingen, a ke své hodnosti připojuje titul vévoda z Elchingenu. Zářivá hvězda svítí i nad Napoleonem, o necelé dva měsíce později vítězí v bitvě u Slavkova a jeho nejstatečnější ze statečných je opět při tom.
Pýcha předchází pád a ta se nevyhne ani Napoleonovi. Udělá osudovou chybu a zaútočí na Rusko. Stejně jako mnoho lidí před ním a i po něm. Vše se zpočátku daří. Není divu, Rusové mají kam ustupovat. Nedozírné, nekonečné prostory jejich země jsou pro takovou taktiku ideální.
Ney se zaslouží o vítězství u Borodina, užívá si chvíle slávy, i dalšího titulu, kníže moskevský. Zenit jeho vojenské kariéry byl dosažen. Následuje ústup, a i když francouzská armáda nemá sílu na útok, jeho obratnost při ústupových bojích zachrání mnoha vojákům život. Získá si respekt i u nepřátel.
Přichází Napoleonova abdikace a jeho odchod na ostrov Elbu, Neyovu kariéru to však nepřeruší. Bourboni jeho válečné umění potřebují také a on se udrží v armádě. Pak přichází březen 1815, a Napoleon vsadí vše na jednu kartu. Opustí Elbu, a vylodí se ve Francii. Jeho vojenský oddíl, čítající asi tisíc mužů začne narůstat. Není divu. Bourboni prostými vojáky pohrdají, Napoleon zná jejich křestní jména. Jeho armáda připomíná zvětšující se sněhovou kouli a nabaluje další a další vojáky.
Bourboni udělají osudovou chybu a Michel Ney také. Pošlou maršála proti císaři, ale ten ho nezatkne, nýbrž přidá se na jeho stranu. Netuší, že jeho válečná štěstěna se od něj odvrátila. Pochopí to v červnu 1815, u jednoho malého belgického městečka s názvem Waterloo. Michel Ney se snaží, seč může. V bitvě pod ním padne šest koní. Vše je marné a bitva je ztracena. Ney se vrací do Paříže, a přestože mu i jeho konkurenti a protivníci nabízejí cestovní pas a šanci uniknout, nepodnikne na svoji záchranu vůbec nic. Je zatčen a jako velezrádce francouzského krále odsouzen k smrti zastřelením. Ironie osudu. Celý život se mu nepřátelské kulky vyhýbaly, aby byl zabit těmi francouzskými. Jeho posledním přáním bylo, aby sám mohl velet své vlastní popravčí četě. Byl zastřelen v Paříži, v Lucemburských zahradách 7. 12. 1815, a je pohřben tam, kde je to dopřáno málo komu, na hřbitově Père-Lachaise.
