Blížil jsem se k ostrovu se zemřelými rodiči. Volali, že můj čas teprve přijde, vzpomíná Jan na klinickou smrt

29.6.2018
Andrea Cerqueirová

Dvacet minut v klinické smrti strávil Jan Nudzik. Bylo to před devíti lety, po návratu ze zájezdu do Vídně, kde už cítil únavu. Dodnes si pamatuje, co se mu zdálo, když navštívil „druhý břeh“. Po kolena ve vodě se blížil k ostrovu, kde byli všichni jeho mrtví příbuzní včetně rodičů. Chtěl se k nim dostat, ale oni po něm házeli kameny a větve a volali, ať jde pryč, že tam nemá co dělat, že ještě nepřišel jeho čas.

Jan Nudzik se dne 22. dubna 2009 zúčastnil s manželkou společného zájezdu autobusem do Vídně. „Z Prahy jsme vyjížděli v časný ranních hodinách, ve Vídni jsme byli během dopoledne. Bylo tam velmi teplo a již během prohlídky mi bylo nevolno, nic mě sice nebolelo, jen jsem byl strašně unavený a hodně jsem se potil. Každou chvíli jsem poposedával a musel odpočívat. Z prohlídky města jsem nic neměl a nakonec mě manželka s přáteli posadili do taxíku a odvezli zpět k autobusu,“ uvedl pro Náš REGION.

„V autobusu se mi udělalo ještě dost nevolno, najednou jsem měl pocit že nemám vzduch a že musím z autobusu utéct, ale přičítal jsem to vedru, které v autobuse bylo. Když řidič nastartoval a spustil klimatizaci, udělalo se mi lépe. Vyjeli jsme na Prahu, kam jsme dorazili již dost pozdě večer. Z autobusu jsme vystoupili na náměstí I. P. Pavlova a šli na zastávku tramvaje. Cestou se mi udělalo opět strašně zle a říkal jsem manželce, aby mi zavolala záchranku. Od této chvilky si nic nepamatuji, snad jen to, že se mi zdálo, jak ležím u nás v domě na chodbě na zemi, že do mne někdo buší a já jsem nahoře u stropu a dívám se na ty dole,“ vzpomíná.

Poděkování neznámu zachránci

Další zná jen z vyprávění: Když padl na chodníku, skočil k němu nějaký pán a deset minut jej oživoval, než přijela záchranka. „Pak mě předal záchranářům a odešel. Dodnes nevíme, kdo to byl a že právě on mi zachránil život včasnou resuscitací. Moc rádi bychom mu poděkovali, ale bohužel nevíme, kdo to byl. V záchrance mne pak oživovali dalších deset minut, tedy byl v klinické smrti jsem byl celkem dvacet minut. Záchrankou jsem byl převezen do nemocnice, na II. Interní kliniku Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí. Od doby, kdy jsem padl, si nic nepamatoval a ani jsem si na nic nemohl vzpomenout,“ řekl.

Vystupovala z tramvaje a probudila se až na nemocničním sále. Autentický příběh ženy, která přežila klinickou smrt

V době klinické smrti se mu zdálo, že se brodí čistou vodou v moři, po kolena ve vodě a jde k nějakému ostrovu. „Na tom ostrově byli všichni moji příbuzní včetně mých rodičů, kteří již zemřeli. Byli oblečeni do takových zvláštních černých hávů a na hlavách měli takové zvláštní pokrývky, také černé a vysoké. Chtěl jsem se k nim na ten ostrov dostat, ale oni po mně házeli kameny a větve a volali na mě, ať jdu pryč, že tam nemám co dělat, že ještě nepřišel můj čas. Pak mi vše zmizelo,“ uvedl.

Dva a půl měsíce v umělém spánku

Následně slyšel, jak mu někdo říká: „Honzo, probuď se, otevři oči“, a zjistil, že s ním mluví jeho manželka. Ptala se ho, jestli ví, kde je, co je za den a tak podobně. „Řekl jsem jí jen, že se mi chce strašně spát. Věděl jsem, že jsem v nemocnici, ale nevěděl, že jsem se neprobudil druhý den, ale až po dvou a půl měsících umělého spánku. Pak mi byl implantován kardiodefibrilátor a koncem července, respektive 30. července, jsem byl propuštěn do domácího léčení,“ pokračoval.

Po dlouhodobém ležení nemohl normálně chodit, a tak si doma lehl. „Manželka mě čtrnáct dnů ošetřovala, pak musela do práce a na dalších čtrnáct dnů mi zaplatila ošetřovatelku. Od 1. září jsem nastoupil pobyt na rehabilitační klinice Na Malvazinkách, kde mě naučili znovu chodit, prováděli se mnou rehabilitační cvičení a podobně. Na této klinice jsem byl čtyři týdny. Další rok jsem absolvoval lázeňský pobyt v Poděbradech a další rok opět, ale to jsem měl již léčbu příspěvkovou,“ uvedl.

Tomáš zažil klinickou smrt. Zemřel na 70 minut, mluvil s mrtvými. Dnes žije normální život

V zimě se může zapojit do činnosti spolku Znovu do života

V současné době mu srdce funguje pouze na 21 procent, čemuž musí přizpůsobovat svoje aktivity a životní styl. „Podle svých možností se věnuji zahrádce, mohu plít a okopávat, víc nic. Trávu sekat nesmím, věnuji se luštění křížovek, pejskovi, kterého jsem dostal darem od manželky k pětadvacátému výročí svatby. No a také sleduji televizi, zejména soutěžní pořady a seriály,“ řekl. Vítá založení spolku Znovu do života, zapojit by se podle svých slov mohl pouze v zimě, protože v Praze je každý rok od 1. listopadu do 31. března. „Od 1. dubna do 31. října jsme na chatě mimo Prahu,“ upřesnil.

FOTO: Jan Nudzik

Jan Nudzik - Jan Nudzik – archiv Jana NudzikaJan Nudzik - Já a moje fenečka – archiv Jana NudzikaJan Nudzik - Jan Nudzik 2 – archiv Jana Nudzika

„Velké díky za záchranu života mimo toho pána, jehož totožnost neznáme, patří panu doktoru Pšeničkovi a docentu Bělohlávkovi, kteří mne doslova vyškrábli hrobníkovi z lopaty a perfektně se o mě starají dodnes. Velký dík také patří sestře Křečkové, která mě v ambulanci ošetřuje při každé kontrole. Několikrát jsem se již také zúčastnil klinické studie,“ uzavřel.



Nepřehlédněte