Josephine Grayová vyrostla v dobře fungující a politicky progresivní rodině, která ji podporovala a pomohla jí rozvinout silné sociální svědomí a pevně se držet náboženských ideálů. V nich setrvala i poté, co se provdala za anglikánského učitele George Butlera a měla s ním čtyři děti. Když nejmladší z nich, dcera Eva, zemřela následkem pádu přes zábradlí, Josephine George Butlerová se soustředila na pomoc potřebným, především dívkám a ženám, počínaje obyvateli v domě, kde bydlela.
A to tehdy bylo doslova pole neorané, těžko se rozhodnout, na co se soustředit dřív. V roce 1869 se Josephine Butlerová zapojila do kampaně za zrušení zákonů o nakažlivých nemocech, legislativy, podle nichž mělo dojít k omezení šíření pohlavních chorob (především v britské armádě a námořnictvu) pouze pomocí povinných lékařských vyšetření prostitutek, což vůči nim považovala za nespravedlivé a tato vyšetření kritizovala jako „znásilnění pomocí ocele“. V souvislosti s tím založila také „International Abolitionist Federation“, evropskou organizaci bojující proti podobným praktikám na evropském kontinentě.
Při zkoumání provádění zákonů v praxi byla Butlerová šokována také tím, že některým prostitutkám bylo teprve 12 let a že dochází k obchodu s lidmi, při kterém jsou mladé ženy a děti z Velké Británie prodávány na evropský kontinent za účelem prostituce. Její kampaň v boji proti obchodu s lidmi potom vedla k odvolání vedoucího belgické „Policie des Mœurs“ a ke stíhání a uvěznění jeho zástupce a dvanácti majitelů nevěstinců, kteří všichni byli do této činnosti zapojeni.
Asi nejchytřeji Butlerová napadla praktiky dětské prostituce s pomocí vydavatele novin „The Pall Mall Gazette“, Williama Thomase Steada, který „na oko“ koupil za účelem odhalení těchto praktik 13-ti letou dívku od její matky za 5 liber a pak vše zveřejnil. Následný bouřlivý protest veřejnosti vedl ke změně trestního zákona z roku 1885, který zvýšil věk způsobilosti k pohlavnímu styku z 13 na 16 let. Celý život bojovala proti různému pojetí sexuální morálky u mužů a žen, která byla (a ještě i dnes mnohdy je) k ženám daleko kritičtější a přísnější.
Během své kariéry sociální reformátorky Josephine Butlerová napsala více než 90 knih a brožur, většinu na podporu svých kampaní, rovněž také životopisy svého otce, manžela a italské řeholnice, panny a mystičky, Kateřiny Sienské. Její jméno je také uvedeno na památníku reformátorů na hřbitově „Kensal Green Cemetery“ v Londýně a Durhamská univerzita po ní pojmenovala jednu ze svých kolejí. Způsob, jakým strategicky vedla své kampaně, ovlivnil i její následovnice, feministky a sufražetky, tj. radikální bojovnice za politická práva žen. Když 30. prosince 1906 zemřela, tehdejší vůdkyně feministek Millicent Fawcettová ji prohlásila za „nejvýznamnější Angličanku 19. století.
Splnění svého cíle, rovného volebního práva pro muže a ženy ve Velké Británii, se Josephine Butlerová nedočkala, protože to bylo uzákoněno až v roce 1928. U nás mohly některé ženy, konkrétně majitelky velkostatků, volit již od roku 1873, ovšem samotná volba musela proběhnout pomocí zástupce. Teprve ústava čs. státu z roku 1920 ve srovnání se „zbytkem světa“ velmi brzy a velmi pokrokově zakotvila, že ženy jsou politicky, sociálně a kulturně postaveny na úroveň mužům a náleží jim volební právo.
