Vůni hereckých šminek nasával už od mala od své maminky, herečky Jarmily Horské. V dětství přejížděli od jednoho angažmá k druhému, bydleli také ve Varnsdorfu, Klatovech nebo Chebu. A všude, jak to u hereckých dětí bývá, dostával role úměrné jeho věku i on. Herecká šatna mu učarovala. „Bylo to místo, kde se z tet, jak jsem jim všem říkával, stávaly hérečky,“ vzpomínal později Rösner. Na DAMU ho přijali hned v prvním kole a tam potkal svůj velký herecký vzor Václava Vosku. „Na tom jevišti musíš chcípnout!“ učil je Voska. A byl to právě on, maminka Horská a Vlasta Fabiánová, kterým Rösner při přebírání herecké ceny Thálie poděkoval. Ale o tom později.
Z Liberce do Národního
Po škole zamířil do Liberce, kde bydlel v jednom bytě ještě s dalšími dvěma kolegy a kde se dostával k těm nejlepším rolím. Už byl ženatý s Alicí, ale ta ještě rok po svatbě bydlela u rodičů, než se k němu nakonec přistěhovala. Když se spolu seznámili, první dojem, který z něj tehdy jeho budoucí žena měla, shrnula do věty: „Ošklivý kluk s krásným hlasem.“ Hlas to ale nakonec převážil. A navzdory tomu, že charismatický Rösner, i když nebyl žádný prvoplánový krasavec, ženy ohromně přitahoval, zůstali spolu až do samotného konce.
Z Liberce Rösnera pozvali do Městských divadel pražských, kde se ujal role Salieriho, původně nastudovanou právě jeho milovaným učitelem Voskou. Prý se vždy před představením díval na jeho fotografii a hrál to s ním a pro něj. Odtud už zamířil přímo do Národního divadla, což byl jeho sen. Podle režiséra Viktor Polesný byl Rösner klasickým hercem pro Národní divadlo. „Byl zosobněná kreativita,“ řekl o něm zase jiný režisér, se kterým kdysi začínal. O tuto svou kreativitu i umělecké vidění světa se také dlouhých 16 let dělil se svými studenty na DAMU.
Rodové prokletí
S otcem Mirko Čechem, který se původně jmenoval Rösner, se prakticky neznal. Zdědil po něm však dávné prokletí jejich prapředka, německého šlechtice jménem Sixtus Rösner. Ten prý v souboji zabil vlastního švagra a zdrcená vdova ho proklela, aby on ani jeho potomci nežili déle než 55 let, což byl právě věk, kdy její muž zemřel.
O prokletí Rösner věděl a podvědomě cítil, že ho nečeká dlouhý život. Přitom ještě rok před smrtí byl na vrcholu. Za roli Harpagona v Molièrově Lakomci získal hned tři prestižní činoherní role – Alfréda Radoka, Divadelních novin i Thálie. A co se týče zdraví, tak ho trápilo jen slepé levé oko, do kterého se mu ve třech letech dostaly střepy z prasklé žárovky a kvůli kterému trpíval těžkými migrénami. Pak se ale jednoho dne před představením právě Harpagona zhroutil a v nemocnici mu zjistili velice agresivní typ rakoviny plic. „Akorát mě štve, že umřu mladý jako moje matka,“ byla jedna z prvních věcí, která mu proletěla hlavou. Ta totiž zemřela v 53 letech, jeho otec dokonce ve 49. A také pocítil lítost, že si už asi nikdy nezahraje krále Leara.
Podstoupil chemoterapii, ale nemoc se rychle zhoršovala. Dokonce mu napadla krční obratle, takže už ani nemohl chodit, ale ještě den před smrtí prý bavil sestřičky v kladenské nemocnici scénami z filmu Vizita. Modlil se hlavně o to, aby už prokletí skončilo a nepřešlo na jeho milovanou dceru a vnuka, jehož narození už se nedočkal.
