Na Náš REGION se obrátila čtenářka, jejíž tchýně, tedy 83letá maminka jejího manžela, zemřela – při pooperační péči – za nedůstojných podmínek. Podle slov prezidenta Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče Roberta Huneše zaměstnanci ve zdravotnictví a sociálních zařízeních absolvují běžně spoustu kurzů, specializací i vysokých škol, naplňují všemožné standardy. Nikde se však neučí tomu, že člověk je neopakovatelnou lidskou bytostí, jež zasluhuje nekonečné úcty až do přirozené smrti.
Desátého května byla 83letá žena hospitalizována v pražské nemocnici, kam ji kvůli bolestem, způsobeným prasklým vředem na dvanácterníku, odvezla záchranka. Po operaci ji intubovali, a to z důvodu problémů s dýcháním. Blízkým volali, že se s maminkou mohou „rozloučit“, přitom zatím neumírala… Za patnáct dnů – 25. května – byla převezena do zařízení poblíž hlavního města, přičemž rodina o tom byla informována tři hodiny předem. Mohly tam být předem hlášené patnáctiminutové návštěvy.
„Maminka manžela měla k posteli uvázané ruce, jedna byla nateklá. Asi aby si nevytrhla kanylu. Její ruce nebyly ničím podložené, až na základě naší prosby jí pod ně dali jakési improvizované podložky, byla nahá, přičemž při naší návštěvě jí přikryli nohy a ránu na břiše. Podotýkám, že tam ležela mezi mužskými pacienty. Asi to byly silné dávky opiátů, které způsobily, že při dopředu nahlášené návštěvě nebyla k probuzení. Sestřičky slibovaly, že ji budou od nás pozdravovat a samy nás udivily vyprávěním, jak manželova maminka večer ožije, a že se se s nimi snad i pere,“ uvedla čtenářka, jejíž identitu redakce zná. S tím, že takto tam leželi i jiní pacienti, připoutáni byli velmi pevně. Kvůli intubaci nemohli ani promluvit, leželi bez hnutí na zádech, s rukama podél těla a bez možnosti pohybu. Všichni byli taktéž nazí.
Systémová chyba
„Poslední den, než měl manžel přijít, říkali, že maminka je stabilizována a že se čeká na výsledky vyšetření ledvin. Když tam manžel přišel v den jejího úmrtí, zdravotníci měli radost z chlebíčků, které přinesl, dovnitř jej ale nepustili. Po chvíli mu řekli, že zemřela. Mrtvá už přitom byla asi dvanáct hodin, v zařízení ale tvrdili, že nemohli najít naše telefonní číslo. Manžel chtěl mrtvou mámu vidět, to mu ale nedoporučili. V té době už ostatně byla v chlaďáku na pohřební službě. Vím, že nejsme jediný případ, který toto absolvoval. Přikurtovaný na infekčním oddělení, v jiném zařízení, předtím zemřel i tchýnin přítel,“ dodala.
S tím, že neviní zdravotnický personál, který podle jejích slov neví, kam dřív skočit, je to podle ní systémová chyba. „Dané zdravotní zařízení poskytuje kontinuální ošetřování nemocných a zajišťuje základní péči pro udržení života, ale to hlavní, tedy možnost rozloučit se s rodinou, důstojně odejít ze života bez ponižování, trýznění a mučení, to tento léta zavedený zdravotní systém neumožňuje,“ dodala. „Bylo to umírání v odloučení a ponížení starého člověka. Neměli jsme šanci ani narychlo zařídit hospic, ani si paní vzít domů, protože byla na přístrojích,“ povzdychla si.
Náš REGION se – na základě příběhu, popsaného čtenářkou – obrátil na prezidenta Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče Roberta Huneše s dotazem, co mohou dělat lidé, jejichž blízcí umírají na přístrojích. Zda se mohou obrátit také na nějakou hospicovou službu… „To je otázka prognózy, na kterou zná odpověď ošetřující lékař. Obecně však platí, že se v České republice málo využívá institut odstoupení od marné (neúčelné) léčby (doporučení České lékařské komory 1/2010). Pak zbývá jen umělé prodlužování „života“ tam, kde není naděje na uzdravení, a léčba přináší diskomfort a utrpení jak pro pacienta, tak rodinu (tzv. dystanázie). Je to závažné medicínské a etické dilema, které se musí posuzovat vždy jednotlivě. Ale znovu podotýkám, že dystanázie je používána nadměrně. Méně často přináší více… Ještě poznámka – odstoupení od (zbytečné) léčby není odstoupení od péče!“ uvedl.
Umírat bez bolesti na těle i duši
Na dotaz, jak je na tom ČR, co se týče humanizace umírání, odpověděl, že špatně, ale lépe než dříve. „Technicky se situace postupně zlepšuje. Jak v sociálních zařízeních, tak i v nemocnicích se zvyšuje podíl automatických polohovacích lůžek, ubývá i vícelůžkových pokojů. Potíž je jinde. Velká většina populace (kolem 80 %) si přeje zemřít doma. Jenže realita je však právě opačná – 80 % úmrtí nastává v některém ze zařízení ústavní péče, to jest mimo domov. Hmotné potřeby umírajících pacientů jsou saturovány dobře, obvykle netrpí nesnesitelnou fyzickou bolestí a tak podobně. Co však naše zdravotnictví a sociální služby neumějí dobře, je zaléčení nefyzické bolesti – osamělosti, strachu z umírání, výčitek svědomí, strachu ze ztráty vlastní důstojnosti atp. Na vztahovou, emoční či duchovní bolest tableta ani injekce nezabírají. Umíráme obklopeni vnějším bohatstvím, ale s vnitřní chudobou, běžný je stesk, žal po domově, po blízkých, po vztazích,“ uvedl.
„Proč? Možná proto, že se bojíme. Že naše pýcha vnímá jako přijatelný jen život fyzicky bezvadný a vše ostatní je zlem. S trochou nadsázky si myslíme, že hodnota lidského života spočívá v bezchybné funkci jeho svěračů. Jinými slovy, trápí nás neúcta k lidskému životu. Zaměstnanci ve zdravotnictví a sociálních zařízeních absolvují běžně spoustu kurzů, specializací i vysokých škol, naplňují všemožné standardy. Nikde se však neučí tomu, že člověk je neopakovatelnou lidskou bytostí, jež zasluhuje nekonečné úcty až do přirozené smrti. Neučí se něze, laskavosti, umění mlčet s pacientem a naslouchat mu, umění stmelovat a smiřovat rozkmotřené rodiny. Otázka zní, proč se k lidskému životu na jeho konci nechová naše společnost stejně intenzívně a laskavě, jako při jeho příchodu na svět? Kéž se to naučíme. Přeji všem péčovým službám, aby se naučily opisovat od hospiců. Ty naplňují ideál své služby takto – aby člověk umíral bez bolesti na těle a na duši, s vděčností za život, který nám byl dán, v náruči svých blízkých,“ dodal.
