Protože jeho otec byl krejčí, jehož plat nemohl uživit celou rodinu, musel se už jako malý kluk poohlížet po práci. Vyučil se malířem porcelánu, živil se malováním vějířů, nástěnných obrazů a závěsů, přičemž se sblížil s malbou francouzského rokoka, jehož senzualita mu vyhovovala.
V roce 1862 si konečně mohl dovolit začít studovat v pařížském ateliéru Charlese Gleyra (1806, Chevilly, Švýcarsko – 1874 v Paříži), kde poznal své zásadní přátele, Alfréda Sisleyho (1839 v Paříži – 1899), Claudea Moneta (1840 v Paříži – 1926 v Giverny) a Jeana Frédérica Bazilla (1841 v Montpellieru – 1870).
V období mezi lety 1865 až 1870 často neměl ani na barvy. Přes značnou nouzi byl bezstarostný a veselý. Pobýval v té době v Marlotte u lesa ve Fontainebleau v přízni rodiny Le Coeur, která ho podporovala a poskytovala mu střechu nad hlavou… než o ni přišel po aférce s dcerou pana Le Coeur Marií.
Renoira víc než krajina přitahovali lidé. Portrétoval své přátele, manžele Sisleyovi a Moneta a jeho ženu Camillu.
Po vojenské službě v roce (1871) se vrátil do Paříže a začal malovat rušné promenády.
Na salonu v roce 1873 zaznamenal poprvé úspěch.
Když ale jeho přátelé uspořádali první výstavu impresionismu (1874), na které měl několik olejů a jeden pastel, byl to propadák.
Roku 1879 pak uspořádal Renoirův bratr Edmond v galerii Charpentierova nakladatelství samostatnou bratrovu výstavu – byla to vůbec první monografická výstava v Paříži vůbec.
V roce 1879 se Renoir oženil s Aline Victorine Charigotovou. Aline často jezdila ke svým rodičům do Essoyes. Zamilován do ní, zamiloval se i do tohoto kraje poblíž Troyes, tady trávil prakticky každé léto a nakonec se sem odstěhoval úplně.
(A když využil krátké hospodářské konjunktury, během které pařížský obchodník uměním Paul Durand – Ruel kupoval obrazy impresionistů, také cestoval do Itálie a Alžíru.)
Soustředil svou malbu na témata obyčejného lidského života, především portrétoval své děti a jejich pečovatelku Gabriellu.
Během následujících let byl víc a víc stižen revmatismem, který mu znemožňoval pohybovat pravou rukou, časem mu museli štětec nebo pastel přivazovat k zápěstí. Nakonec by upoután k invalidnímu vozíku.
V pozdější fázi života se věnoval sochařství.
Zemřel 3. prosince 1919 ve vesničce Cagnes-sur-Mer poblíž Nice. Provence potřeboval pro své klouby, sluníčko mu pomáhalo…
Je ale pochován v kraji svého srdce, v Essoyes.
Zdroje: Bohumír Mráz, Francouzští impresionisté, 1984; Jan Šmíd, Anna Duchková, Radiožurnál, 2018; Wikipedie
