Josef Bašek (*6. února 1868 v Pulicích, části Dobrušky), vzhledem ke svému talentu, nastoupil na pražskou malířskou akademii, kde studoval v letech 1890–93 v krajinářské škole profesora Julia Mařáka.
Po opuštění studia z rodinných a materiálních důvodů vstoupil do c.k. rakousko-uherské armády. Maloval i jako aktivní důstojník, svá díla tvořil v Haliči, v Uhrách a v přímoří u Kotoru. Nějaký čas byl učitelem kreslení na kadetní škole ve Vídni.
Když se stal skladním důstojníkem v haličských Berežanech (dnes Ukrajina), měl mnoho času a i tady vzniklo mnoho jeho obrazů.
Baškův způsob malování tkví ještě v romanticko-realistickém východisku liebscherovské krajinomalby 80. let, ale díky spolužáku z hradeckého gymnázia Františku Kavánovi (1866 ve Víchovské Lhotě u Jilemnice – 1941 v Libuni u Jičína) a své lásce ke koním, které často v plenéru kreslil a tím si tříbil vidění i cvik ruky, se přece jen později oprostil od některých klišé a vřadil se do proudu modernějšího malování.
Nejvíce vystavoval Bašek svoje plátna ve větších městech německé říše, kde se jeho obrazy těšily oblibě. Vystavoval v Düsseldorfu, Dráždanech, Karlsruhe, v ukrajinských Červnovicích, ve Lvově, ve Vídni, v Římě a také v Brně.
„Kritiky vždy byly velice příznivé, a tím také docílil značného odbytu svých obrazů. Hlavně kupovali v Německu jeho zimní krajiny. Také v Čechách uspořádal větší soubornou výstavu, avšak nejvíce známy byly jeho obrazy v Polsku. A na tom si Bašek právě nejvíce zakládal. Polští umělci, ačkoli byl Čech, uznali ho za svého a otevřeli mu své výstavní salony. Jeho souborná výstava ve Lvově v r. 1911 byla velice příznivě přijata veškerým polským tiskem a četně navštěvována. Prodal na výstavě této mnoho obrazů,“ vzpomínal archivář a knihovník České besedy ve Lvově Ludvík Feigl (1861 v Táboře – 1942 v Praze) v Národních listech.
„Bašek byl souchotinář od mládí. Snad strádání na studiích, snad dědičné zatížení zavinilo jeho nemoc. Jeho chatrné zdraví, snad také osobní melancholie a skromnost, později zvyk způsobily, že se stranil lidí a stal se samotářem.
Večer často vycházel malovat. Maloval měsíčné noci, soumraky, osvětlená okénka, ranní šero, mlhavé krajiny, tající sněhy — vše, co bylo melancholické!
Bašek byl dobrá duše, melancholik, ale srdce měl tam, kam patří. Nikdy nebyl triviálním, nikdy jsem za těch 8 let, co jsem s ním sloužil, neslyšel z jeho úst drsného slova: Byl uzavřený a jen zřídka se rozpovídal o svých tužbách, o svých nadějích a zklamáních.
V jednom směru nebyl umělcem — nebyl bohémem, neuměl, nebo nemohl užívat života. Jediné, co si přál, byly jeho výlety na jih. Ročně jezdil na Bašku, do Dubrovníku…
Bašek nepadl na bojišti. Zemřel na souchotiny. Již v posledním čase svého pobytu v Břežanech, koncem ledna 1914, valem scházel, žloutnul a schnul. Ucházel se o přeložení do zdravější krajiny, a zase mu bylo líto krásných krajinářských motivů v Haliči. V posledním čase vyjížděl častěji, ač churav, do krajin u Grodku a Kamienopole, kde našel motivy, které se mu zamlouvaly, které, jak mě ujištoval, připomínaly mu okolí u Kameniček, kde jednou prožil dovolenou ve společnosti českých malířů.“
Josef Bašek zemřel 25. listopadu 1914 ve vojenské nemocnici v Nyíregyháze v severovýchodním Maďarsku, podle oficiální zprávy na tuberkulózu plic.
Některé prameny uvádějí jako rok úmrtí 1917, tento údaj ale nesouhlasí s dobovým tiskem.
Zdroje: Ludvík Feigl, Národní listy, 1915; Galerie Kutná Hora; Wikipedie
