Výstava představuje autorovy obrazy vybraných z veřejných i soukromých sbírek. Důraz je kladen na obrazy větších formátů, v nichž malíř výrazně postihl typiku různých českých krajů a končin v rozličných atmosférických podmínkách a proměnách.
Kaván jako jeden z nejvýraznějších absolventů slavné Mařákovy krajinářské školy definoval v návaznosti na krajinářský odkaz Adolfa Kosárka a Antonína Chittussiho (1847 v Ronově nad Doubravou – 1891 v Praze) pojetí realismu v naší krajinomalbě. Přehlídku Kavánovy krajinářské tvorby pojímá její kurátor a specialista na malířův umělecký odkaz Michael Zachař jako procházku domácí krajinou od jara do zimy, kdy jednotlivá kvartální i dílčí zastavení bude doprovázet sám malíř na velkoformátových dokumentárních fotografiích. Umělec zanechal v korespondenci a vzpomínkách četná autentická svědectví o svých krajinářských štacích a úskalích plenérové tvorby. Jsou to většinou jazykově a literárně poutavé i překvapivé texty, dokládající podobně jako u spolužáka Antonína Slavíčka úžasnou osobní schopnost vnímání a výkladu světa v jeho jednotlivostech i celku.
Na přípravě expozice Kavánových obrazů se podílela Národní galerie v Praze a několik dalších institucí, zejména Krkonošské muzeum v Jilemnici, které vlastní nejrozsáhlejší kolekci autorových prací. Návštěvníci zde najdou známá plátna i obrazy po desetiletí nedostupné či ztracené, některé v nových i nečekaných souvislostech.
Vstup do galerie je zdarma, otevřeno je od úterý do neděle od 10 do 18 hodin. K výstavě vyšla i rozsáhlá monografie umělce.
Životaběh umělce
František Kaván (1866 ve Víchovské Lhotě u Jilemnice, dnes součást Víchové nad Jizerou – 1941 v Libuni u Jičína) se ve svých čtrnácti letech seznámil s díly Antonína Chittussiho a Julia Mařáka, a sám začal tvořit první malby. Rodiče sice chtěli mít z Františka kněze, ale ten se po maturitě rozhodl pro studium malířství, k čemuž nakonec rodiče svolili, když ho v tom podporoval i sám Julius Mařák (1832 v Litomyšli – 1899 v Praze) poté, co viděl jeho obrazy.
Doba, kdy se Kaván dostal do Prahy na Akademii výtvarných umění, byla v akademii pod Mařákovým vedením poznamenána velkými změnami, kdy se Mařák snažil přiblížit úrovni světových akademií. Byl také posílen profesorský sbor, objevili se zde malíři Maxmilián Pirner, Václav Brožík a Vojtěch Hynais. V celém českém umění se výrazně prosadil realismus. Do tohoto prostředí nastoupil Kaván v akademickém roce 1889/90 až v pololetí materiálně žalostně zajištěn. Mezi jeho spolužáky patřili starší Ferdinand Engelmüller, Antonín Slavíček, Jaroslav Panuška nebo mladičký Otakar Lebeda. Ve vzpomínkách spolužáků byl Kaván velmi skromný a dobrosrdečný, zároveň hned od počátku „malíř školený přírodou“.
Kaván se po vstupu na školu zaměřil na barvu a odklonil se od náladovosti k realitě. Jeho díla byla k vidění i ke koupi na školní výstavě akademie a začínající umělec byl výjimečně dobře ceněn kritikem a novinářem Karlem Matějem Čapkem.
Mezi lety 1892–93 tvořil především obrazy výškového formátu (zde lze vidět předzvěst secese). V létě tvořil na Labské boudě, což mu umožnilo stipendium udělené Josefem Hlávkou. Nevíme proč si nevybral, jako většina ostatních, ke studijnímu pobytu Francii, zemi svého oblíbence Camilla Corota. Možná proto, že do okolí Labské boudy chodil pěšky z Víchovské Lhoty. Studoval tůně na Labi, kleče a rašeliniště, kompozičně je patrný vliv Chittussiho. V druhé části prázdnin potom jel poznávat dílo Chittussiho do jižních Čech, zde si oblíbil rybník Kaňov.
O prázdninách 1894 namaloval u své chalupy jeden z nejvýznamnějších a do té doby největší obraz, Podmrak. Obraz zachycuje jednoduchý motiv zelené louky s cestou, celý laděný kvůli podmračené obloze, která tvoří velkou část obrazu, do šeda. Obraz byl zakoupen mecenášem Hlávkou a dostal se na Světovoz výstavu v roce 1900 v Paříži, kde byl oceněn zlatou medailí.
František Kaván se poprvé oženil v srpnu 1896, s Helenou Váňovou, dcerou řemeslníka z Vysokého Mýta. Ta byla nepraktickému malíři životní oporou.
Téhož roku vyšel Manifest české moderny, který vyzývá k zachycování vnitřní pravdy a ne fotografické pravdy vnější. Kaván v této době prožívá vnitřní rozpolcenost, kdy se v jeho realistické malbě objevují snahy o zachycení subjektivního pohledu. Ještě se vrátil do Krkonoš, kde vytvořil několik větších pláten, poté s Otakarem Lebedou maloval rybníky v jižních Čechách. Ale tyto obrazy nebyly přijaty Mařákem ani spolužáky kladně. Z těchto důvodů se Kaván rozhodl v pololetí 1896 opustit akademii a živit se jako svobodný umělec.
Svobodný umělec na mnoha adresách
O Vánocích 1896 poprvé vystavoval mimo školní výstavu v Umělecké besedě, Čapek – Chod po výstavě označil Kavána za „nejsilnějšího a nejmarkantnějšího talenta našeho krajinářství“. Vystavoval na prvních dvou výstavách SVU Mánes, ale byl přijat spíše rezervovaně. Na druhé výstavě Mánesu předvedl obrazy z okolí Týniště nad Orlicí, kam se v roce 1898 přestěhoval, záhy přesídlil do Blešna, odkud jezdil malovat do okolí Hradce a Pardubic, maloval také v Českém ráji. V té době chtěl požádat o návrat do Mařákovy školy, ale jeho profesor zemřel.
Výrazný přechod v Kavánově životě znamenalo přesídlení do Železnice, kde pobýval mezi lety 1900 až 1904. Byla to doba šťastná, znamenající zlepšení existenčních podmínek (hlavně díky obchodním zásahům jeho ženy Heleny). I v uměleckém stylu došlo ke zklidnění a návratu k realismu, zcela zásadní roli potom hrají zimní krajiny. Zlepšení existenčních podmínek mu umožnilo přestěhovat se v roce 1904 do Vítanova na Hlinecku, kde si pořídil vlastní domek. Ten o dva roky později prodal a odstěhoval se do Nové Vsi nad Popelkou. Do Vítanova se ale v roce 1909 vrátil a zůstal tam až do roku 1922. Z tohoto období kvalita obrazů kolísá. Často maloval řeku Chrudimku.
Odchod na venkov je někdy spojován s filozofií Lva Nikolajeviče Tolstého.
Kavánovi v roce 1902 vyšla sbírka Tolstého povídek přeložených do krkonošského nářečí s názvem Poudačky: Nářečím z nad Jilemnice přeložil Kavánů František. Mimoto je známa jeho obliba ruských autorů jako byl Gogol či Dostojevský.
V roce 1922 se přestěhoval do Libuně, ale tamní prostředí nebylo vhodné pro jeho nemocnou ženu Helenu. V roce 1925 se přestěhoval do Svobodných Hamrů, kde po necelém roce zemřela jeho žena (respektive zemřela v nemocnici v Poličce).
V důvěrném styku s přírodou usiloval rozený lyrik o sdílnější přepis stavů a nálad krajiny při střídání ročních období Ve srovnání se Slavíčkem a Hudečkem zdál se Kaván umělcem opozdilým a jeho výstavy nebudily u Topiče valné pozornosti. Až jeho výstava u Rubeše v roce 1931 upozornila na samotáře a jeho umění a tehdy kritika i veřejné mínění napravovaly křivdu. Tehdy mnoho institucí a soukromníků koupilo jeho díla.
Konečně uznání
Kaván se na sklonku života těšil stále narůstající oblibě, ale zároveň toto období bylo poznamenáno úbytkem fyzických sil, což mělo za následek vytváření menších, jednodušších a lehce napodobitelných obrazů. Takže se Kaván ještě za života stal jedním z nejpadělanějších českých malířů, což umělec nesl těžce.
Jeho druhá svatba se konala v Nuslích v květnu 1930. Manželkou se stala Pavlína Šírová, (1879 v Jílovém – 1942 v Praze), vdovou po příteli, pardubickém malíři Janu Šírovi.
Podruhé se přestěhoval do Libuně, kde František Kaván dožil a kde je i pochován.
