S unikátní poctou naší vlasti přichází Jablonecké kulturní a informační centrum společně s Nadací pojišťovny Kooperativa a Spolkem výtvarných umělců Mánes. Na letní sezónu připravilo reprezentativní výstavu Má Vlast.
Člověk si řekne, že za doby války a epidemie je dobré se zašít někam na venkov na čerstvý vzduch. Ne vždy je to pravda. I přes vesnická nádraží jezdí vlaky a také vlaky plné nemocných lidí. To se patrně stalo osudným malíři Herbertu Masarykovi.
Narodil se 16. března 1885 v budově bývalé radnice v dnešní Dubějovické ulici v Trhovém Štěpánově čp. 51.
„Obrazy Karla Černého jsou pro mne dramatem, zřetelně členěným ve tři jednání, ve tři citové vrstvy. Trojí přítomnost, přítomnost lidí, krajin a věcí docela obemyká i naplňuje jeho tvůrčí svět samotáře, svět v kruhu, bez začátku a konce. Nejsilněji tu na diváka doléhá svět jeho lidí, ať ve dvojicích nebo lidí osamělých, ztracených v příšeří, stmívání či temnotě, do níž jen z dálek prohořívají barevná světla, lidí chutnajících ostré doušky života, na jejichž dně je zahořklá pachuť smutku.“ (Jan Drda)
Svým původem i životními osudy byl předurčen, aby zaujímal levicové postoje. Ostatně po první světové válce se doleva vychýlila podstatná část evropské umělecké avantgardy.
„Barva musí vždy zpívat – třeba pohřební píseň. Zrovna tak linie.“
To si zapsal nemocí zkoušený malíř do deníku v roce 1920.
Narodil se v Plzni 30. dubna 1880 v rodině Josefa Böttingera (1839 – 1914), významného fotografa 19. století.
Jeho předčasně zesnulý starší bratr Jindřich (1868 – 1886) se rovněž věnoval malířství a studoval akademii. Po něm převzal přezdívku Dr. Desiderius, kterou signoval svoje kresby.
Věnoval se především monumentální tvorbě figurálních děl, alegorickým sochám pro výzdobu architektury, pomníkům a portrétům. Účastnil se až do pozdního věku mnoha sochařských soutěží. A byl velmi pilný. Přesto jeho dílo zůstává poněkud ve stínu slavnějších vrstevníků Bohumila Kafky, Jana Štursy nebo Josefa Mařatky.
Přestože přes třicet let žil v Praze, vnímáme jej jako umělce spjatého téměř výhradně s rodným Slováckem. A v Praze nemáme ani pořádně zastoupeno jeho dílo, pár plastik je rozeseto po hřbitovech, nejznámější je jeho svérázná plastika ponocného v Jelením příkopě.
Alfréd Justitz se narodil v Nové Cerekvi u Pelhřimova v rodině venkovského lékaře před 140 lety, 19. července 1879.
Vilu s ateliérem v Praze u Chotkových sadů vystavěl František Bílek v letech 1910-11 podle vlastních plánů. Bílek byl především sochař a grafik, ale jeho náboženské pojetí umění ho vedlo k potřebě utvářet celá prostředí.
Pražská periferie a všechno co jde s ní, lidové zábavy, hřiště, cirkus, poutě, ale i bída a neštěstí. To byla a jsou plátna Karla Holana. Dnes už se jen těžko orientujeme, kde který obraz vznikal, kupříkladu Motiv z Šárky (viz naše galerie) zůstává pro mne záhadou. To místo, kde vzniklo Předjaří na periferii, které vidíte výše, podařilo se poznat Marcelu Fišerovi, který o tom podal zprávu na serveru Artopos.
Galerie Kooperativy (Pobřežní 21, Praha 8) připravila rozsáhlý průřez tvorbou krajináře Františka Kavána, jde o jeho největší výstavu od roku 1941 – k vidění je do konce září na 141 jeho děl.