Cestu za uměním začal studiem architektury na České vysoké škole technické v Praze u profesora Kotěry, pak přešel na pražskou akademii k profesorům Maxmiliánu Pirnerovi a poté Františku Thielemu, absolvoval v roce 1905. Pokračoval v Karlsruhe u profesora Ludwiga Schmid-Reutteho a v Berlíně u Wilhelma Trübnera.
Okouzlila ho chladnost a přesnost antického umění, ještě za studií věnoval pozornost malbě ve stylu Jeana Ingrese nebo Hanse Holbeina. Tahle škola udělala z Justitze zručného kreslíře se smyslem pro přesnou linii a jednoduchost.
Na své umělecké dráze byl od začátku až do konce z vlastní vůle osamocen, vyhýbal se všem uměleckým vlivům počátku 20. století.
Velký tvůrčí impuls přišel v roce 1910, kdy se Justitz v pařížských galeriích setkal s díly Honoré Daumiera a Eugéna Delacroix, později našel zalíbení v Paulu Cézannovi. S příchodem 14. roku se v malířově tvorbě začaly objevovat znaky kubismu, které po světové válce ještě sílily. (Justitz narukoval na frontu, ale válka se do jeho tvorby přímo nepromítla.)
V letech 1920 a 1922 Justitz vystavoval se skupinou Tvrdošíjní. V té době se jeho hlavními motivy stávají zátiší a krajiny, hodně ho ovlivnila návštěva Paříže v roce 1923, kde poznal dílo André Deraina.
V roce 1928 se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes. V ten čas zpracovával příklad tvorby Picassa a Braqua a věnoval se rozvoji figurálních kompozic.
Bylo mu padesát, Justitz byl na vrcholu tvůrčích sil a znovu neváhal, stržen příkladem Emila Filly, řešit problematiku syntetického kubismu.
V roce 1932 odjel do Bratislavy, kde však těžce onemocněl a 9. února 1934 zemřel.
Poslední rozloučení s předčasně zesnulým výtvarníkem se odehrálo v Brně.
Justitz byl nejen umělcem, ale také významným kynologem a nadšeným propagátorem plemene boxerů. V klubu chovatelů boxerů znamenal jeho příchod novou etapu vzestupu chovu. Justitz byl zvolen správcem chovu a pověřen vedením plemenných knih.
Justitz byl rovněž aktivním svobodným zednářem, členem lóže Sibi et Posteris v Praze. Náhrobek na hřbitově v Nové Cerekvi byl věnován právě jeho lóží a nese zednářskou symboliku.
Po jeho skonu se lóže snažila zabezpečit materiálně jeho ženu Annu, která však dobrovolně odešla ze světa záhy po manželovi.
Na sklonku života si Justitz nechal postavit vilu na pražské Ořechovce na adrese Na Dračkách 7, vedle vily Václava Špály. Zprvu se měli úkolu zhostit architekt Kamil Roškot a stavitel František Strnad, nakonec byl ale vybrán plán F. A. Libry – a jeho projekt ještě upravoval stavitel Jaroslav Bezecný. Vila z režného zdiva byla kolaudována v dubnu 1933, to už ale svíčka Justitzova života dohořívala…
Zdroje: Wikipedie; Sophistica Gallery; Jaroslav Slavík, heslo v Encyklopedii českého výtvarného umění
