Pocházel ze staré kamenické rodiny (* 24. června 1880 ve Vojicích u Hořic), velký vliv na formování jeho umělecké osobnosti mělo studium na C. k. odborné škole sochařsko-kamenické v Hořicích, v letech 1898 až 1902 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v sochařské speciálce Josefa Václava Myslbeka.
Svou sochařskou kariéru odstartoval Ladislav Kofránek už jako dvaadvacetiletý na výstavě Krasoumné jednoty v Rudolfinu a na této výstavě obdržel první cenu (Po koupeli, 1902, socha byla zničena, existuje pouze její první návrh).
Následovala další ocenění v letech 1904 a 1905, kdy získal za vystavené práce cestovní stipendium a se spolužákem Janem Štursou (1880 v Novém Městě na Moravě – 1925 v Praze), se kterým se spřátelil nejspíš už v Hořicích, podnikl studijní cestu po Západní Evropě.
Při soutěžích na velké veřejné zakázky už ale neměl tolik štěstí a několikrát vyšel ze soutěže s druhým místem.
Kofránkovo dílo bylo zpočátku silně ovlivněno secesí a symbolismem, tématem mu byla především žena. Z předválečných děl ale v Praze uvidíte jen reliéfy mužských torz nad pilíři Hlávkova mostu na Štvanici (tvořil je spolu s Bohumilem Kafkou, každý na jiné straně mostu).
Od roku 1898 až do roku 1949 byl Kofránek členem SVU Mánes.
Za první světové války byl na italské frontě (1915-18) – později vytvořil pomník padlých ve slovinském Logu pod Mangartom, který se tak stal jeho největší sochařskou realizací ve veřejném prostoru.
Po válce Kofránek dospěl k jistému zhrubnutí a jednodušší, ostřejší modelaci tvaru. Ve 20. letech, kdy se věnoval monumentálním dekorativním realizacím, se přiklonil ke klasicizujícímu pojetí – v souladu s dobovými požadavky na pomníkovou tvorbu. Získal tak řadu zakázek na výzdobu nově postavených veřejných staveb, ať už to byly banky, ministerstva, knihovny, telefonní ústředna.
Nejznámější je asi šest alegorických soch z travertinu na Roithově Městské knihovně v Praze na Mariánském náměstí (1929), zmíním i čtyři sochy na průčelí Mezinárodní telefonní ústředny ve Fibichově ulici na Žižkově (1926).
Roku 1930 se sochař – a vlastně i loutkař – stal členem zednářské lóže Sibi et posteris.
Na konci třicátých let Kofránek přešel k dramatické modelaci, ve které možno zase cítit Augusta Rodina a impresionismus, což dokladuje hlavně návrh náhrobku (tumby) sv. Václava pro svatovítský dóm, se kterým se Ladislav Kofránek umístil – pochopitelně – na druhém místě soutěže, kterou vyhlásil spolek pro dostavbu chrámu.
Pro katedrálu sv. Víta vytvořil také bustu dr. Jana Javůrka, která byla už v druhé polovině 20. let osazena v triforiu, a spolu s architektem Kamilem Roškotem (1886 ve Vlašimi – 1945 v Paříži) v letech 1934-35 upravil v kryptě katedrály nové sarkofágy panovníků (erby).
Těsně před svou smrtí vypracoval pod baldachýn západního průčelí sv. Víta kryptoportrét, sochu arcibiskupa Arnošta z Pardubic.
Plastičtější obrázek o Kofránkově tvorbě si můžete vytvořit prohlédnutím naší fotogalerie – doplníme ještě některé podrobnosti v popiscích.
Ladislav Kofránek bydlel ve dvojvile s ateliérem v Dejvicích (U Hadovky 7-9, arch. Jan Zázvorka, 1928/9), zemřel 20. října 1954 v Praze, spočinul v místě u vchodu do kostela sv. Matěje nad Šárkou. Vedle je pohřben jeho syn Ivo, známý dejvický kožní lékař. Na hrobě bývala vlastní busta umělce (1954), byla však z hrobu zcizena – ostatně se tak stalo i v případě jeho portrétu Františka Ženíška na Olšanech.
Zdroje: sochařství.info, Wikipedie, Hořice
